Ulice Gardenia

Nepochybně patří mezi ty nejkrásnější v celém městě. Byť se jedná o turisticky nezajímavou část města, jelikož je stoprocentně obytná a nenachází se v ní žádné významné body nebo památky, díky svým krásným domkům a bohatým zahrádkám působí dojmem dokonalého sousedství. Tomu napomáhá i fakt, že je to neoficiální útočiště pro anděly, kteří se mezi tamními rezidenty dokáží velice snadno skrýt a dodávají nadlehčenou a velice přátelskou atmosféru.
Celá ulice jako taková je pak pod ochranou čarodějného covenu Novicam - ten jej bere jako součást svého území a dává na tamní obyvatele pozor.

Domluva zněla, že se měl stavit ve čtvrti Superbia a svézt nějakého nebožáčka pěkně do Luxuries. To Nicholase ani omylem nepřekvapilo, tamní sice měli nejen svoje vlastní auta a dokonce i řidiče, ale mnohdy využívali taxi služby jako způsob jak se zbavit nechtěných pohledů. Jejich auta a značky tam znal naprosto každý, koho zajímalo dění a to, kam zrovna páchli - zato náhodný taxík? Mnohem, mnohem bezpečnější. V tomhle ohledu nikoho rozhodně nesoudil, prostě jen přijal kšeft, vyřídil ho a nekladl otázky. Neměl na to právo, stejně jako ho to ani trochu nezajímalo. Do věcí zbohatlíků už takhle viděl podstatně více, než mu bylo osobně milé - a opravdu rád by to tak nechal, protože si rád hleděl svého a nezaplétal se do cizích afér. Bylo to bezpečnější.
Aby si co nejvíce zkrátil čekání na zasloužený odpočinek a relax, rozhodl se pořádně dupnout na plyn a vzít to pár zkratkami. Doopravdy se těšil domů a ta objednávka ho pekelně otravovala, ale nemohl si ji odpustit - vzhledem k místům přesunu se nepochybně jednalo o zámožného zákazníka a on by nějaké to tučné dýško rozhodně ocenil, takže to bral jako poslední jízdu večera. Poslední, závěrečnou, zkrátka konec. Poté už ho čekala jen pořádná sprcha, koblihy a pivo, Leo už mu beztak stačil doma vyhrabat hlínu z některé z květin, takže se nemohl vyhnout ani menšímu uklízení... Nemluvě o jeho vyčítavém pohledu, když byl celý den pryč a tudíž se mu nemohl patřičně věnovat.
Ani na vteřinu nemrkl dokonce ani když projel pekelnou rychlostí na červenou skrze křižovatku, za což si od ostatních řidičů vysloužil pěknou dávku nadávek a zuřivého troubení - Nicholas se ale ani nevykoukl z okénka, aby jim náležitě ukázal prostředníček a něco zařval nazpět, protože doopravdy spěchal jako o život. Měl toho ten den už vážně plné zuby - díky čemuž vymetal jednu zatáčku za druhou, protože se chtěl co nejrychleji dostat domů a uvelebit se pěkně na svém starém rozvrzaném gauči, vychutnávajíc si koblihy na zlepšení nálady.

Zrovna byl řešit nějakou menší potyčku v Gule, protože nešťastně schytal službu na hlídce a ještě k tomu noční. Všechno to ale nakonec dopadlo poměrně v pořádku. Ono přeci jen uklidnit malou šarvátku v restauraci v tak poklidné části není tak těžké v porovnání s tím, když se v Iře serve celá hospoda a tam jsou místní teprve k nezastavení. Dopadlo to pár domluvami a vyúčtováním škod na vybavení restaurace, které jim bylo uloženo k zaplacení. I když to byl poměrně banální zásah, tak to dokázalo Connora přivézt do poměrně rozmrzelé nálady. Celý den se skoro nic nedělo a úderem začátku jeho směny, jakoby se město rozhodlo, že mu zkrátka nedá pokoj. Nejdřív řešil krádež podělaného jízdního kola a teď tohle. To že to byli drobnosti ho možná vytáčelo ještě více. Musel vyjíždět do terénu kvůli takovým kravinám, které se děly neustále. Kdyby to alespoň bylo něco pořádného, když už ho vytáhly pryč ze stanice a nakonec dokonce i z Iry a Luxuries, kde povětšinou byl, jenže ne. Kdyby věřil na nějaké bohy, jistě by přiznal, že mají zatraceně zvláštní smysl pro humor, jenže takové iluze si nedělal. Město denně ukazovalo pravou tvář světa a on věděl, že je nesmysl, aby existoval někdo, kdo by něco takového dopustil a ještě k tomu stvořil a měl by být spravedlivým. Nic takového v jejich světě neexistovalo.

Vyšel proto ven z restaurace Ambrosia a zamířil ke svému služebnímu autu. I to ho vytáčelo. Nesnášel řízení auta, motorka byla tak desetkrát lepší, ale pochopitelně nemohl na hlídce jezdit na motorce už jenom z toho, že posadit si za záda nějakého zmetka by byla vážně sebevražda. Proto jen vypustil otrávený povzdech, vytáhl z kapsy klíčky, kterými si odemkl dveře od řidiče, protože dálkové odemykání bylo natolik opotřebované, že už dávno přestalo fungovat a nasedl dovnitř, kde částečně otráveně a částečně unaveně položil hlavu na volant tak razantně, že auto krátce, ale za to hlasitě zatroubilo. Connor sebou rychle cukl a vystřelil zpátky do sedu. "Do háje..." Zaklel a párkrát se zhluboka nadechl, protože se mu povedlo vylekat sám sebe.
Po chvíli, kdy se konečně vyklidnil, si opřel hlavu o opěradlo sedačky a zadíval se do světel semaforu, která jasně svítila do tmy. Počet aut na silnicích se začal pomalu ale jistě zmenšovat takhle k večeru a on trochu znuděně pozoroval jak zastavují na červené a opět se pak rozjíždějí. Byl to zvláštní koloběh, ale ten pak přerušil jasně žlutý taxík, který se přehnal skrz křižovatku na červenou a ještě k tomu v takové rychlosti, za kterou by se nestyděl ani kdejaký pouliční závodník.

Na to se ozvalo frustrované zamručení ze strany Connora a tiché: "No to si už vážně ze mě děláte prdel..." Neochotně nastartoval, zapnul majáky a na plný plyn se rozjel za tím taxikářem. Netrvalo to dlouho a byl poměrně blízko tak, že ho měl v klidu na dohled. Nechal svítit majáky a ještě ho pro jistotu problikl dálkovýma, aby zastavil, ale chlapec očividně neměl zapotřebí ani sem tam kouknout do zpětného zrcátka. "Co to je za blbce. Řidič z povolání, jezdí na červenou rychlostí řidiče formule a pak ani neví od čeho má v tom autě zpětný zrcátko." Zamručel trochu pro sebou a zapnul i houkačky "Doufám, že není ke všemu ještě hluchej. To už bych dneska fakt nedal."

Řídil jako prase... A byl si toho také vědom, o tom žádná. Jak jinak se měl dostat co nejdříve domů? Kšeft byl kšeft, nemohl se na bohatého zákazníka vykašlat jenom kvůli svojí lenosti a touze doma shodit boty a otevřít si plechovku laciného, ale alespoň dobře vychlazeného piva. V hlavě už měl pár minut nasazenou vizi Lea, jak se mu s tím svým škodolibým kočičím výrazem válí po polštáři v ložnici a zanechává na ní pěkně tlustou vrstvu chlupů, aby se mu pomstil za pozdní příchod - a za boha se jí nedokázal zbavit. Tomu nenapomáhal ani fakt, že ho neustále svádělo pokušení si hrábnout na sedadlo spolujezdce a vytáhnout si alespoň jednu koblihu, aby tím zahnal otravu z řízení. Člověk by řekl, že se s příchodem večera ulice alespoň trošku zklidní, ale opak byl pravdou - a Nicholas to už doopravdy neskutečně moc chtěl mít za sebou.
S tím svým vražedným tempem* měl padla mít skutečně velice brzy, ale evidentně se nějaká vyšší síla rozhodla mu pěkně přišlápnout na paty, protože se za ním během chvíle objevil policejní vůz s agresivně rozsvícenými majáčky. Ty Nicholase přiměly frustrovaně praštit do volantu a nakonec sjet ke krajnici, než doopravdy hrábl do krabice s koblihami a do jedné si pořádně kousl, aby si zklidnil nervy. Tohle mu byl čert dlužen.

S největší pravděpodobností ho čekala pěkně tučná pokuta, což byl solidní trn v oku. Sice by mohl vytáhnout takovou tu starou a nechvalně známou kartu „ale víte vy, kdo já jsem, strážníku?“ ale ačkoliv řídil jako prase, až takový vůl rozhodně nebyl. Zneužívat rodinné jméno jen kvůli pokutě, kterou si rozhodně zasloužil... K čertu, radši by si ji sám zaplatil a klidně se nechal odvést na stanici, než aby musel zneužívat rodinné jméno nebo nedej bože volat otci. Nebyl dítě, dokázal si svoje problémy nakrásně řešit sám a pěkně po svém, když už se do nich jako největší idiot dostal.
Zatímco otráveně žvýkal sladkou koblihu, levačkou se natáhl ke dveřím na tlačítko pro stáhnutí okénka a s poněkud napjatými nervy vyčkával na příchod popravčí čety v podobě otravy v policejní uniformě. Věděl moc dobře, že se pěkně provinil a měl by sekat latinu, takže zatímco se ládoval koblihou a očima těkal mezi zpětným a bočním zrcátkem, v duchu se připravoval na to, že během následujících několika desítek vteřin bude muset nasadit ten absolutně nejvíc nevinný výraz na světě a usmívat se jako měsíček na hnoji, protože jinak ho čekala taková pokuta, že by z toho dostal cukrový absťák.



* ano, dělám tu referenci na Kobru 11 u taxikáře, enjoy!

Takový den byl vážně čert dlužný. Nejraději by se vypařil někam, kde bylo co nejméně lidí a nebral telefon, ale to si dovolit nemohl. Musel vydržet celou službu a to ho vážně zžíralo. Jak by byl vděčný za to, kdyby mohl být jenom vyšetřovatel v té podobě, že by si seděl v kanceláři, někdo by mu donesl papíry s důkazy, on by to nějak pospojoval a nazdar bazar, ale k jeho smůle to tak nefungovalo. Co by dal za to, aby nemusel vést výslechy a nemusel vypomáhat s hlídkou v ulicích, ale jednou za čas, to na něj bohužel připadlo a co hůř, někdy na něj vyšly ještě k tomu noční. Ale čert vem spánek a pohodlí kanceláře, ale nechápal, že zrovna on vždy schytal ty nejnudnější a nejbizarnější případy, co snad existovali. K tomu všemu je většinou způsobovali tak otravní jedinci, kteří mu dokázali téměř instantně zničit den. No, v zájmu svém i toho taxikáře Connor doufal, že on mezi ně nepatří, protože kombinace špatného dne, nedostatku kofeinu a spánku a toho, že by byl někdo otravný, fungovala jako roznětka v bombě.

Když konečně taxík zajel ke krajnici, Connor vypnul sirény, ale majáky nechal zapnuté, aby to do nich ještě někdo nenapral, to by byl už vrchol, a zaparkoval hned za něj. "Tak jo, hlavně klid. Nevylétnout hned na první nakopnutí..." Zamumlal si trochu pro sebe, aby se uklidnil, vzal do ruky blok jak s pokutami, tak na zápis, nasadil si odznak a vylezl ven z auta. Musel připustit, že když měl uniformu, kterou na hlídky k jeho smůle zkrátka mít musel, přišel si jako šašek. Stokrát raději by měl svou oblíbenou koženou bundu jen tak hozenou přes košili a vestu, ale to mu bohužel dopřáno nebylo. Co se mu ale povedlo usmlouvat bylo to, že čepici prostě nosit nebude. Do toho ho nikdo nikdy dokopat nemohl. Pomalu došel k taxíku a opřel se o stažené okénko, aby lépe viděl dovnitř, protože to přeci jen bylo poměrně blízko a trochu si odkašlal. "Tak, dobrý večer pane řidiči, poprosím váš řidičský, občanský a technický průkaz. Právě jste se dopustil přestupku překročení povolené rychlosti přibližně o celých 50 kilometrů v hodině, takže rovnou dvojnásobně, jízdy na červenou a také bych vás rád upozornil, že jste v jednosměrce, takže i jízdy v protisměru." Pohledem letmo sjel k pásu, ale ten k jeho překvapení i přes to všechno co porušil, byl zapnutý tak jak měl. 'No tak ty máš štěstí. Alespoň v něčem.' Pomyslel si a pak si povzdechl. "Což činí pokutu 130 dolarů za to první, 150 za to druhé a 250 dolarů za to poslední, takže dohromady to činí 530 dolarů v případě, že přijmete blokovou pokutu bez trestního řízení. No a vzhledem k tomu, že jste řidičem z povolání, tak, vás budu muset vzít s sebou na stanici kvůli kontrole trestního rejstříku." Pronesl a věnoval mu trochu sarkastický úsměv, při čemž natáhl ruku v očekávání jeho dokladů.

Smolný večer, to nepochybně. Nehledě na to, kolik lidí ve městě řídilo absolutně nezodpovědným a prasáckým způsobem, byl to právě on, kdo musel schytat poldu za zadkem. Kdyby ale jenom věděl, že ho onen muž zákona nepřichytil jen při činu, ale především mu byl připravený pěkně přistřihnout křídla... A drahocenný řidičák mohl být nakrásně v prachu.
Ta představa Nicholase přiměla zděšeně polknout. Bez toho by byl slušně nahraný. Práce byla vlastně tak nějak jediná věc, co ho držela od chaosu odehrávajícího se v rodinném sídle... Stačil jen jeden maličký a vskutku nešťastný krok vedle a mohl by být donucený osudem a situací přijít pěkně zabouchat na dveře a žádat o azyl. Jenže to by on neudělal. Mnohem radši by spal pár týdnů u svojí sestry na gauči a poslouchal její rýpání, než aby se doprošoval doma.

„Jé, dobrý večer... Uh. Máme to dneska ale pěkný počasí, však?“ Jeho marná snaha o nadlehčení situace se ale kompletně minula účinkem, jelikož policistův obličej stále vypadal jako kdyby byl vytesaný do tvrdé skály. Na to Nicholas zareagoval poněkud rozpačitým uchechtnutím, než nasadil ten absolutně nejnevinnější úsměv, jakého byl schopný.
V ten moment na něj ale padla obrovská bomba. Milý strážník mu totiž vyjmenoval čeho všeho se dopustil... A co ho mělo čekat. Z té pokuty Nickovi doslova ztuhl úsměv na tváři a on na několik předlouhých vteřin kompletně oněměl, pohlcený temnotou a chmury. Bylo to šíleně moc peněz. Alespoň tedy na jeho poměry - už takhle věděl, že by se měl krotit, ale... Evidentně se mu opět záhadnou silou podařilo sklouznout do ještě většího průseru, než posledně.
„Samozřejmě. Mám to tady...“ Zamumlal poněkud nervózně, než otevřel přihrádku a vytáhl z ní doklady. Ještě než mu je ale podal, natáhl se do krabice a podal mu místo dokladů koblihu s duhovou polevou. Sotva to udělal, opět pozvedl koutky v naprosto nevinném kukuči.
„Vypadá to, že máte nízký krevní cukr. Tohle by mohlo vám mohlo pomoct, pane.“ Opravdu se ze všech sil snažil vypadat jako někdo, kdo běžně nevymetá silnice jako kluby a nebere auto jen jako způsob, jak cestovat časem - vzhledem ke svojí povaze ale jeho obličej vypadal spíš jako kdyby ze sebe dělal šaška, což si Nicholas ke svojí bytostné smůle vůbec neuvědomoval. Konec konců neměl čas se podívat do zpětného zrcátka, aby se ujistil, že nevypadá jako vůl... Stejně jako ten čas neměl předtím, zatímco ho policista vytrvale pronásledoval.
„Jinak ty doklady...“ Dodal nakonec, než mu je nakonec také podal a posunul se na sedadle o kousíček níž, pokoušejíc se bojovat vůči svojí úzkosti a potupě. Tolik ke snaze o zkrácení cesty a zajištění odpočinkového večera... Leo už mu beztak rozkousal tkaničky i všech bot. Bude rád, když mezi nimi a vyhrabanou hlínou nenajde nějaké další nechtěné překvapení.

Pěkné počasí? No to snad nemyslel vážně. To byl snad ten nejchabější pokus o odvedení pozornosti, který Connor za celou kariéru zažil. To si vážně myslel, že mu na to odpoví něco ve stylu: Ale zajisté. Byla by škoda, kdybyste si ho nemohl plně užít, tak pro tentokrát jeďte a užívejte si toho nádherného počasí, nebudu vás už zdržovat. Za koho ho sakra měl? "Pane řidiči, myslím, že moc koukáte na filmy. Poprosím vás, abyste naši konverzaci nestáčel do témat, které s vaším řízením nemají co společného, velice vám děkuji." Pronesl malinko sarkasticky, i když by to sám nikdy nepřiznal, kdyby se ho náhodou někdy někdo ptal.
Když taxikáři ztuhl úsměv na tváři při té částce, nedivil se, ale rozhodně měl nutkání se malinko škodolibě po té hlášce od něj ušklíbnout, čemuž se jen tak tak ubránil. Nemusel ho už jenom z toho důvodu, že ho vůbec řešil a tou hláškou s počasím si ho vážně dvakrát nezískal a to ještě nevěděl, co mělo za chvíli následovat.

Když mu do ruky na férovku dal duhovou koblihu, nevěděl, jestli se naštvat, začít se zoufale smát nebo mu ji mrsknout zpátky, ale perfektně mířenou na obličej. Nakonec se rozhodl, že první možnost zněla fajn pokud se podala v té formální oficiální verzi. Vzal koblihu, zvedl ji trochu do vzduchu a povytáhl jedno obočí. "Kobliha? No. Takže zaprvé, pokud plnění pracovní povinnosti počítáte jakožto nízký krevní tlak, pak ano. Za druhé z koblihy vás vážně nejsem schopen identifikovat, takže bych raději prosil ty vaše doklady a za třetí... Přijdu vám s prominutím jako typický americký polda, co se nechává uplácet koblihami?" Zeptal se očividně poměrně podrážděně a koblihu mu podal zpátky. "Takže, vzhledem k tomu, že jsem vás už jednou varoval, vám jsem nucen uložit pokutu za znevážení úřední osoby, což činí dalších 500 dolarů. Teď bych poprosil ty doklady, děkuji." Zamumlal a převzal si od něj jeho doklady. Pečlivě si prohlédl a následně začal vyplňovat pokutový a poznámkový blok. "Takže, pane..." Podíval se ještě jednou letmo na jeho doklady, aby se ujistil ve jméně a pak zpět na něj. "...Hollande. Tady vám dám takhle pokutové lístky, ty si uschovejte a vezměte si je s sebou na stanici." Pronesl, při čemž připojil k jeho příjmení menší důraz, protože mu bylo hned jasné o kterou rodinu šlo a podal mu vyplněné lístky. Ano, většina by k němu vzhledem k příjmení asi přistupovalo opatrněji, ale on ten typ nebyl. Ba naopak, někdo měl dětem podobných zbohatlíků malinko přistřihnout tipec a on s tím neměl sebemenší problém. "Také bych vás poprosil, abyste si vystoupil ze svého auta, patřičně ho označil výstražným trojúhelníkem a nastoupil si do policejního auta, abychom mohli vyjet na stanici, kde dořešíme zbytek." Zamumlal, při čemž mu vrátil zpět doklady a namířil si to zpět směrem ke svému autu. Takový večer mu byl vskutku čert dlužen.

S těmi filmy se rozhodně nepletl, o tom žádná. Ale přeci ho neměl za absolutního pablba! Nicholas sice byl trošku pochybnou existencí, ale pouze se snažil nadlehčit tu situaci, která byla trapná sama o sobě... Místo toho, aby se mu to ale podařilo, ze sebe akorát udělal ještě většího šaška. Už takhle si o něm milý strážník nejspíše myslel, že to byl namyšlený blbeček s hlubokou kapsou, takže si tímhle rozhodně nepřidal.
Nicholas se tedy rozhodl (v rámci zachování svojí příčetnosti, kašlat na nabručeného poldu) nekličkovat a odpustil si další komentáře, ačkoliv se mu toho dralo na jazyk až příliš na to, aby nějakou tu poznámku nenechal uklouznout. Možná řídil jako prase, ale přeci na tom nebyl až tak špatně. Alespoň se choval slušně, když už nic jiného. Mnozí ostatní řidiči by na jeho místě ještě prskali a bránili se, ale on byl vcelku klidný. Proč to neocenil?
Zrovna když se ale Nicholas chystal upustit nějakou podobně sarkastickou poznámku, venku začal pěkný liják. Na to zareagoval jenom mírným pozvednutím obočí, zatímco dál upíral oči na policistu, který v současnosti mokl na kost. Alespoň nějaká forma karmy, když už nic jiného...

„Ne, to není moje pracovní povinnost, ale dobrá vůle, pane strážníku. Chápu, že je to něco, s čím se nedokážete ztotožnit, ale ne všichni lidé jsou neochotní parchanti, ačkoliv věřím, že je často zatýkáte.“ Obočí mu vyjelo ještě o poznání výš, když mu podal tuhle kousavou odpověď, ale nic dalšího už neřekl. Místo toho ruku stáhl a do koblihy se líně jako na protest zakousl, podávajíc mu doklady.
„Možná řídím jako vůl, ale nejsem kretén. Mám rád koblihy, dobře? Napadlo mě, že se podělím, když už vypadáte jako kdybyste za sebou měl zatraceně příšernej den. K čertu, v tomhle městě je vážně hrůza být nesobecký člověk s trochou ochoty...“ Postěžoval si rozhořčeně, než nakousnutou koblihu vrátil pěkně do krabičky a věnoval policistovi upřený pohled, zatímco mu v obličeji naskočil zatraceně šokovaný a otrávený pohled. To myslel jako vážně?!
„To nebyl úplatek, kurva!“ Rozhodil frustrovaně rukama, než si rozepnul pás a popadl lístky a nastrkal je do vnitřní přihrádky, věnujíc policistovi pěkně nakvašený pohled. Nejradši by se na něco vymluvil, ale tím by jenom dokázal, že je synem svého otce. Místo toho se rozhodl to vzít tak, jak to bylo... Žádné kličkování, žádné výmluvy.
Když otevřel dveře a vylezl ven do deště, aby dal ten pitomý trojúhelník, začalo na něj lít jako z konve a on s nezmohl na nic jiného než na to, aby si hluboce povzdychl a udělal co musel, než se vrátil zpět za strážníkem a pozvedl jedno obočí.
„Hotovo, pane.“

Aby byl upřímný, už v tomhle bodě mu ten taxikář začínal slušně pít krev. Už jenom to, že ze sebe, dá se říct, dělal oběť. Všichni měli reakci podobnou, ale stejně ho to nikdy nepřestalo štvát. Cítili se hrozně ublížení ať už jim řekl cokoliv. Kdyby si od něj vzali beze slov pokutu, zaplatili a jeli dál, všechno by bylo tak snazší, ale ne. Většina z nich měla plnou hubu keců a tenhle se pro změnu rozhodl nabízet mu koblihu a pak to sáhodlouze rozebírat. Bože, pitomá duhová kobliha. Možná si ji měl raději vzít než poslouchat tyhle kecy o tom jak to bylo myšleno dobře a jak ji jistě potřebuje. No aby toho nebylo málo, tak začalo lít jako z konve. Jakože rozhodně ho to neštvalo ani zdaleka tolik, jako ho štval ten mladík, ale pozitivní věc to také zrovna nebyla.

"Nu, koukám, že vás to počasí taky nemá zrovna dvakrát rádo. Jako na zavolanou." Zamručel a pak si zhluboka povzdechl. "No to možná ne, ale mojí pracovní povinností je zastavit vaše vozidlo a vypsat vám pokutu za vaše přestupky. Věřte mi, že bych měl lepší věci na práci ve svém volném čase, ale teď ať už se to mně nebo vám líbí nebo ne musíme vyřešit to, že jste nedodržoval zákony. Čím méně se budeme zaobírat tím vaším koblihovým přešlapem, tím dříve budete v klidu doma a to se vyplatí, ne?" Pronesl a obočí mu tázavě vyjelo nahoru. Doufal, že to tím skončí, jenže to teprve očividně začínalo.
"Prosím? Rád bych vás varoval, abyste krotil svůj slovník. Nejsme přeci dlouholetí kamarádi, kteří se sešli na pivu, abyste si tu pouštěl pusu na špacír takovýmhle způsobem." Dobrá. Asi to blbě vyhodnotil, to musel připustit alespoň sám sobě. Byl si jistý, že to myslel jako stereotypní hloupou narážku na policisty, ale očividně to byl jen dobrosrdečný ňouma, který to myslel naprosto vážně. To ale nic neměnilo na tom, jak bizarní nápad byl vůbec zničehonic nabízet policistovi koblihu, zatím co vám na krku přistává tučná pokuta. Mimo to teď začal mluvit jako dlaždič a i když Connor sám tak v soukromí mluvil, nikdy by si to nedovolil při silniční kontrole, ani jako policista a ani jako řidič.
"Takže... Nejdříve se naučte co je to znevažování úřední osoby. To neznamená dávání úplatků. Pak vás poprosím ještě jednou o to, abyste si ta sprostá slova nechal na to, až nebudete mluvit se mnou a za třetí, dobrá. Beru. Jestli vám to tedy pomůže, abyste se uklidnil, a přestal se chovat takhle nevycválaně, dejte mi zpět tu poslední pokutu. Pro lásku boží, ale už konec diskuzí, ať to máme oba dva za sebou, dobrá?" Zeptal se a pravé obočí mu vyjelo ještě o něco výš. Když se konečně vysoukal z auta a připravil trojúhelník, lhal by, kdyby tvrdil, že si v mysli trochu oddechl, protože na tom dešti nebylo dvakrát příjemně. "Skvělé." Zamumlal a otevřel pro něj zadní dveře. Ani se u nich nezdržoval, aby za ním zavřel, protože už sám chtěl být v suchu. Usedl za volant a navlékl si služební koženou bundu, aby se alespoň trochu zahřál. Poté vypnul majáky, nastartoval a vyjel směrem k Luxuries.

Jestli jeho nemělo rádo počasí, tak v tom případě se opravdu neskonale moc divil, že ještě nespadla obloha a slunce nevyhaslo, když pan policajt vystoupil ven ze svého vozu. Něco takového by totiž Nicholas naprosto automaticky předpokládal, protože pokud existovalo zosobnění pondělku a všudypřítomné nevole a bručounství, pak to musel být právě on - ten zpropadený policajt.
Sám Nick býval většinou docela vyrovnaný, snažil se být slušný a milý. Čas od času si sice nedokázal pomoct a začal prskat jako dlaždič, ale to jen v případě, že ho něco pěkně nakoplo. V současné situaci to byl onen nepopiratelně šarmantní a laskavý strážník, co by mu podle všeho nejraději napařil pokutu i za to, že dýchal - nejspíš by přeci jen měl být rád, že dostal „jen“ malou pokutu a musel si zajet na otočku na stanici, ale... Ano, byl popudlivý. Jestli totiž Nicholase něco skutečně dopalovalo, tak to byly chvíle, kdy jeho ochota narážela do betonové zdi a někdo se po něm vozil.

„Nejsem si jistý, jestli je to kvůli mě, pane strážníku.“ Nakrčil neurčitě ramena, když po něm slovně vystřelil nazpět. Svoje rozhořčení si nechal zatím uložené kdesi hluboko, plynule přecházejíc k takové menší pasivní agresi. Konec konců, bylo to rozhodně společensky přijatelnější, než kdyby dal nakrásně otevřeně najevo to, co si o svém policejním doprovodu myslel - a že rozhodně nešlo o nic hezkého, o tom ani nemusela být žádná řeč.
Samozřejmě měl pravdu, že čím dřív to měli mít za sebou, tím dříve si mohli oba jít pěkně po svých - ale Nicholas už měl trošku odlišné plány. Dost silně pochyboval o tom, že ho ten morous nechá potom všem jít a vyváznout bez dalších potíží, na to už se dost pěkně vybarvil. Dle všeho dost možná hledal jen způsob, jak si někde vypustit páru a on se mu prostě tak trochu hodil do krámu, protože se zachoval jako naivní idiot a chtěl si zkrátit cestu. Takhle podané to znělo docela jednoduše, ale Nick si byl velice dobře vědomý svých přestupků - jen vážně neočekával, že dostane takovou čočku za něco, co ostatní provozovali naprosto běžně a pěkně jim to procházelo. Měl zatracenou smůlu, když zákon dostihl zrovna jeho a poslal mu navíc do cesty ještě toho bručouna.
„Jestli si myslíte, že takhle lidé hovoří se svými kamarády na pivu, tak mi vás je opravdu líto, pane strážník.“ Obočí mu vyjelo nahoru velice podobně jako předtím policajtovi, ale v duchu se tetelil škodolibostí. Něco ho nutilo dodat, že on určitě moc kamarádů neměl, když byl takhle nepříjemný... Ale to by si celkem pěkně naběhl, protože on sám na tom nebyl o moc lépe. Konec konců neměl čas na to navazovat nějaké vztahy, protože je nedokázal udržovat. Pracoval jak jenom to šlo, takže když už měl konečně padla, byl tak akorát zralý na pár piv v pohodlí domova a bez lidí, protože jich měl po jízdách plné zuby.
„Myslím, že byste se vy nejdřív měl naučit poslouchat, pane strážník. Pokud takhle jednáte se všemi a očekáváte, že vás každý chce urážet, tak by to možná chtělo ubrat na vztahovačnosti, nemyslíte? Já samozřejmě vím, že vaše práce není žádný med, o tom žádná. Musím říct, že mám neskutečný respekt vůči všem zákonodárcům v tomhle městě, protože to chce kuráž a nervy, ale popudlivý policista, kterého urazí projev dobré vůle? Ale no tak. A pak, že mě nenávidí počasí? Nevím jak vy, ale pokud by počasí mělo odrážet mojí povahu, tak by přinejmenším svítilo sluníčko pod mrakem. Zato ve vašem případě by měly padat trakaře.“
Opravdu se hodně snažil v sobě krotit ten narůstající pocit potřeby mu trošku vrátit ta předchozí pošťouchnutí, ale nedokázal si pomoct. Zatímco pozoroval, jak se milému strážníkovi obočí posouvalo čím dál více nahoru, až se skoro začal obávat, aby mu neuletělo někam do deště, vlastně z toho měl trošku škodolibou radost. Ono když už se naskytne situace, kde s ním osud zametal... Proč to neotočit, však? Pan policajt ale zjevně doufal v konec rozhovoru, kvůli čemuž ho Nicholas skoro litoval, protože něco takového neměl ani omylem v úmyslu. Právě naopak, teprve začínal.

Nicholas velice spořádaně nasedl do policejního vozu a zavřel za sebou dveře, než si poctivě zapnul pás a poklepal prsty o svoje kolena, rozhlížejíc se po vnitřku auta. Policista se mezitím rozjel, což v blonďákovi vyvolalo velice krátce trvající vlnu stesku, když viděl svoje žluté auto mizet v dálce a ověnčené studeným deštěm. Na druhou stranu, nebyla to žádná vyložená tragédie. Mnohem horší byly ty pokuty, co měl na krku. A také fakt, že s tím mrzoutem musel ještě chvíli vydržet v malém prostoru a bez možnosti dramaticky odkráčet, leda by se rozhodl jako amatérský kaskadér prostě vyskočit za jízdy. Poté by ale nejspíše měl na svědomí strážníkův infarkt... A to by bylo pěkně nemilé.