Antikvariát U Skřivana

Když se člověk, démon nebo jakákoliv jiná bytost rozhodne prozkoumat blíže zapadlé uličky ve čtvrti Acedia, dost dobře může narazit na poklad. Jedním takovým pokladem je i Antikvariát u Skřivana nacházející se kousek od muzea. Sice nepatří mezi ty největší krámy v téhle čtvrti, rozhodně se ale řadí mezi ty nejkrásnější, do kterých můžete vstoupit. Upoutá už před tím než do něj někdo vstoupí. Je totiž situovaný do jedné z opravdu starých budov, takže výloha je tvořená z dokonale velkých oken s dřevěnými tmavě zelenými rámy. Nad jedním kruhovým oknem pak stojí název antikvariátu, napsaný krásným zlatým písmem, které se pak opakuje na menší tabuli nade dveřmi, která upozorňuje případné procházející, kteří nemají ten správný uhel, aby zahlédly přímo výlohu. Ta pak dává nahlédnout dovnitř samotného obchodu, který je, překvapivě, od podlahy ke stropu plný knih. Většinou jsou to dlouhé police plné starších svazků všeho možného. Jakmile se člověk nechá zlákat výhledem a vstoupí dovnitř, dýchne na něj vůně zmíněných svazků knih spojená s vůní čaje. I ten si tam může návštěvník vychutnat, v krásném zapadlém koutku v další místnůstce. I ta je plná knih, které jsou uschované v nádherných vyřezávaných knihovnách. Pokud si vás místní prodejce oblíbí, dovolí vám zde posedět a s šálkem něčeho dobrého, vychutnat si to atmosféru a obdivovat i malovaný strop.

Dorian je ve svém obchodě každý den, kromě těch večerů, kdy si odchází do čtvrti Luxuries k Asmodeovi pro své léky. Ale tentokrát je „doma“. Je to jasné hned, protože rozsvícený obchod osvětluje jinak docela temnou uličku jejíž obyvatelé už dávno odpočívají. On obvykle zavírá opravdu až v momentě, kdy sám odchází spát. Bydlí totiž nad antikvariátem, takže je to pro něj něco, jako pro jiné lidi obývací pokoj nebo salónek. Tráví tam většinu svých dlouhých dní pitím čaje a čtením knih. Rád se ztrácí ve stránkách příběhů a představuje si jaké by to asi bylo, stát se jejich hrdinou, protože ten příběh, ve kterém je protagonistou on, se mu nelíbí. No což, alespoň je jeho život ta správná tragédie a jednou třeba rozpláče nějaké pěkné děvče nebo chlapce. Prozatím o něm ale nikdo neví. A tak je to zatím jen jeho malý vesmír.

I dnes tráví chvíle bez zákazníků, kterých není nikdy zrovna veliký počet, čtením ve svém malém koutku, pohodlně usazený do velkého křesla. Výjimečně ale nečte, ale píše. Své vlastní básně. Od chvíle, co se ráno probudil, má totiž podivný pocit. Obvykle to znamená nějakou inspiraci, která má přijít. Jenže den je prakticky u konce a on pořád sedí s prázdným kusem papíru, pokud ovšem nepočítá občasné škrtance, které dělá, jak se snaží usilovně na něco přijít.
„Inspirace... Tak kde čertu vězíš, když ohlašuješ svůj příchod od samého rána.“ zamručí si pro sebe a napije se zamyšleně ze svého šálku. Nejspíš to byl jen falešný poplach a jeho múza si ho prostě jednoduše dobírá. To bude ono. Potvora jedna. Ženským se prostě nikdy nedá věřit, obvzlášť kdy se nudí.

Nakonec papír odloží a vstane z křesla, rozhodnutý, že je čas zavřít. Jak už to tak ovšem bývá, cestou narazí ještě na knihy, které je nutné uklidit, místo zasluhující si oprášit nebo prázdná místa potřebující doplnit nějakým hezkým dílem, což v případě Doriana, milovníka knih, může znamenat práci i na dalších pár hodin. Ne každá kniha přece může stát vedle jiné. Některé příběhy k sobě jednoduše nepatří. A on tak musí najít perfektní kombinace. I proto je tentokrát vidět i skrze výlohu, jak zachumlaný do svého velkého svetru, dává knihy do polic, zase je vytahuje a nahrazuje jinými. Ale nezlobí se kvůli tomu. Ne, má tuhle práci rád. A ačkoliv to tak nevypadá, docela dobře mu vynáší. Jistě, osobně ho přijde navštívit málokdo, ale to neznamená, že neprodává. Díky svému přátelství s Asmodeem totiž nabízí své knihy i jemu a jeho klientela. První výtisky, knihy magie. Co se zrovna objeví. Takže nemá problém udržet obchod otevřený, i přesto, že do něj zavítá jen pár duší.

I proto snad vede poněkud osamělý život. Ne, že by někdy vyhledával davy, vždycky byl spíš samotář a navíc dnes nikdo neví komu může věřit. Ale chybí mu to. Mít kolem sebe někoho. Přátele. Jistě, jednou za čas si popovídá s Asmem. Ale to není to samé, jako když ho někdo přijde jen tak navštívit, na šálek čaje...

Nejspíš si to měla lépe rozmyslet, než se vydala znovu do té samé řeky. Říct o ní, že byla hloupá, se sice vyloženě nedalo, ale rozhodně to tentokrát pěkně přehnala. Soudnost měla vždycky tak trošku nahnutou, podobně jako svůj morální kompas, ale rozhodnutí připravit jakéhosi démona o večerní svačinku se zprvu zdálo být jednoduše správné. Nemohla přeci dopustit, aby ten parchant ublížil nevinnému. To ale netušila, že jsou všichni démoni tak šíleně popudliví a ochotní se hnát přes půlku města jen proto, aby si do někoho kopli.
Utíkala jako smyslů zbavená, kličkujíc napříč nejrůznějšími bočními uličkami v naději, že svého pronásledovatele a jeho kamarády setřese. Přišlo jí to jako absolutní a zpropadená věčnost, co se udržovala v běhu - nohy jí kmitaly jako šílené a ona několikrát nechtíc dokonce i vrazila do popelnic, které někdo nechal téměř jako naschvál nastražené v cestě. To se v důsledku ale ukázalo být jako celkem užitečná věc: sotva do dvou z nich totiž bokem narazila, převrhly se a vysypaly veškerý svůj nepořádek na silnici, což démony za ní alespoň trošičku zpomalilo, když už nic jiného.
Hlavou jí probíhaly nejrůznější katastrofické myšlenky plné násilí a smrti, ale nebyla ještě připravená se poddat svému nešťastnému osudu. Kdyby byla, dávno by přestala utíkat a vzdala se jim - možná by je to pak i přestalo bavit a nechali by ji, kdo ví. Na něco takového ale rozhodně spoléhat nechtěla, proto se dál řítila kupředu, byť neměla předem promyšlený žádný cíl cesty. Vedly ji jen a pouze její vlastní instinkty, hnané touhou přežít. Svým způsobem si to užívala, jelikož všechen ten adrenalin zostřoval její smysly a bylo to i celkem osvěžující oproti poslednímu nudnému dni strávenému prací v baru.

Nemohla ale utíkat věčně, už takhle přeběhla z jedné čtvrti do druhé. Když už měla pocit, že se všechno pěkně dodělá a ona bude muset doopravdy zastavit a přijmout svůj osud, objevila se před ní nádherně rozzářená výloha antikvariátu, který k ní volal jako bezpečný útulek. Alex mírně přivřela oči a na moment se obrátila dozadu, aby odhadla kolik času měla k dispozici, než ji démoni doženou. Moc to nebylo, ale na rychlou přeměnu by to stačit mohlo, takže naznak zastavila a nechala vlčí srst ustoupit do pozadí, měníc se zpět do svojí lidské podoby. Sotva to udělala, rychle sáhla po klice ode dveří antikvariátu a zaplula dovnitř, bleskově se schovávajíc za jeden z regálů s knihami.
„To bylo těsný,“ vydala ze sebe udýchaně, než se rozhlédla kolem. Nejspíš bylo docela nevhodné tam takhle vpadnout, ale... Neměla úplně na výběr. Těžko říct, jestli ji ten důvod omlouval, ale byla celkem dobře připravená svůj náhlý příchod patřičně vysvětlit - jenom se tedy musela pořádně modlit, aby majitel nebyl za jedno s těmi pitomci, potom by byla slušně nahraná.
Rychle vykoukla zpoza regálu, pohlížejíc ven skrze výlohu. Stáli venku jako banda váhajících knihomolů, ale nakonec se přeci jen pomaličku dali na odchod. Když to Alex uviděla, pomaličku nakonec vyšla z boční uličky a zastavila se pohledem na mladíkovi, co se věnoval knihám okolo.
„Um... Omlouvám se za to vpadnutí. Je to záležitost života a smrti, doslova.“ Na tváři se jí rozzářil drobný, mírně rozpačitý úsměv.

Jakmile vpadla dívka do jeho obchodu, na její příchod upozornil starý kovový zvoneček nade dveřmi. Tedy... měl by upozornit. Dorian se zprvu neohlédl, jakoby jeho zvuk vůbec nepostřehl. Zamyšleně se pořád listoval jednou z knih, načež zamyšleně zvedl hlavu a jen se zadíval někam před sebe. A nakonec to byla pravda. Nevšiml si jí, soudě podle zaskočeného výrazu, že už není v obchodě sám. Prohlédl si jí hezky od hlavy až k patě s hlavou nakloněnou do strany. Ačkoliv byl pěkný kus od ní, cítil z ní obavy a strach. Navíc si všiml drobných kapek potu, které se jí začaly dělat na čele, toho jak tiše lapá po dechu. Sám se trochu nespokojeně ošil, protože se mu nelíbilo jaké emoce kolem sebe to děvče šíří. Rozhodně ne.
„Vidím, maličká. V pořádku, ještě mám otevřeno.Jdeš akorát včas. “ pokývne a nakonec trochu nespokojeně zasune knihu na prázdné místo v polici. Ne, že by se zlobil na ni. Jednoduše se mu nelíbí, že pro knížku nemá lepší místo. Nevadí, přijde její čas. Ohlédne se pak z okna a přitáhne si cardigan k tělu. Cítí, že se někdo blíží. A tentokrát to není dobrý pocit. Neblíží se žádná múza, žádná inspirace. Znovu se tedy po dívce podívá. A nakonec se rozhodne zaplést se do čehokoliv do čeho už je zapletená i ona. Bohové ví proč. Ale něco ho přiměje jí pomoct.
„Jsem si jistý, že tamhle za rohem, budou knihy, které tě budou zajímat mnohem více“ usmál se pak. Věděl, že o knihy nemá zájem. Jen jí tím jednoduše naznačoval, aby se šla schovat na místo, kde má svůj koutek, protože tam není skrze výlohu vidět.

Sám se pak vydal ke dveřím antikvariátu, aby obrátil kovovou tabulku se zlatým nápisem „otevřeno“ na stranu, která informuje zákazníky, že prodejní doba skončila a mají přijít jindy. Raději ještě přimkne a ještě pěknou chvíli stojí vepředu a srovnává knihy. Tváří se jakoby nic, dělá práci jakou dělá obvykle. Chvíli na to si najdou cestu k antikvariátu i její pronásledovatelé, kteří se začnou docela neurvale dobývat dovnitř. To už Doriana ovšem popudí. Ještě, aby zničili ty krásné, zdobené dveře, barbaři! Zamračí se, dojde ke dveřím, aby je odemkl, ale jen je pootevře, aby je mohl informovat, že v případě, že neumí číst, jeho krám je zavřený. A pro někoho s takovým chováním, nevidí důvod proč by měl znovu otvírat.  
„V případě, že si chcete koupit knížku, doporučuji přijít příště za bílého dne, pánové. Bude to jistě příjemnější pro všechny.“ pokývne a usměje se. Je mu jasné, co jsou zač. Pozná to. Stejně tak jako ví, že musí vědět, že dívka je uvnitř jeho obchodu. Ale on se nebojí. Protože on i jeho obchod jsou pod ochranou Asmodea. A žádným démon se nechce dostat do křížku zrovna s ním. A tak jim zase s klidným úsměvem zavře dveře před nosem, hned po tom, co jim popřeje hezký zbytek večera.

Zase chvíli přerovnává knihy a pak se vydá do zadní části antikvariátu. Opře se tam o jednu z knihoven a podívá se po dívce.
„Nechceš mi povědět, co jsi jim provedla, že jim stálo za to honit tě po celém městě?“ zabrouká a natáhne se po svém šálku s čajem. Pořád se naprosto klidně usmívá, dokonce docela... přátelsky dalo by se říct. Pokud se sama neuvelebila v jednom z jeho křesílek, nabídne jí to teď. Stejně jako čas a ze šuplíku dokonce vytáhne několik máslových sušenek.
„Jsem Dorian, mimochodem. Jak se jmenuješ ty, maličká? pokývne ještě. Potrpí si totiž na to, znát něčí jméno, když už s nimi takhle sedí. A platí to dvojnásob, když se rozhodnou u něj hledat útočiště před bandou démonů. Takže ano, minimálně jméno a nějaké vysvětlení si přece zaslouží, když jí se rozhodl ji jim nepředhodit.

Nejspíš si měla raději ozkoušet svoje štěstí hezky na vlastní pěst a raději do toho nikoho nezatahovat, ale opravdu se jí náramně hodilo, že na ten antikvariát narazila. Bylo to tak nějak příhodné - a i když se velice rychle začala cítit naprosto příšerně, protože tím ohrozila někoho dalšího a stejně nevinného, jako byl ten člověk, co ho zachránila ze spárů démonů... Už bylo až příliš pozdě na to, aby začala smutnit nad rozlitým mlékem. Co se stalo, stalo se. A ona svoje rozhodnutí učinila v moment, kdy sáhla po klice a přeběhla přes práh dovnitř, nemohla to vzít zpět.
K jejímu štěstí se ale uvnitř nenacházel nikdo než tmavovlasý mladík, co rozhodně nepůsobil dojmem, že by ji nemilosrdně vyhodil zpět přede dveře. Právě naopak. Když si ho Alex poněkud zaraženě prohlížela, nedokázala na něm najít ani špetku čehokoliv, co by jí napovídalo, aby se měla na pozoru. Žádné varovné zvonění v uších, ani napjaté smysly. Vlastně působil neskutečně poklidně, což ji až šokovalo - přeci jenom dovnitř vtrhla jako divoká vichřice, ale on se nezlobil. Nekladl dokonce ani žádné otázky, byť na to měl nepochybně plné právo.

„Nejsem...“ Chystala se namítnout, že není maličká, protože se jí to svým způsobem dotýkalo - ale nakonec si to rozmyslela a poznámku raději spolkla, zanechávajíc si ji pro sebe. Neměla by hned být neuctivá a projevovat svoji přirozenou vznětlivost, byť jí bylo opravdu zatraceně těžké poručit. Věděla s naprostou jistotou, že to oslovení nebylo ani v nejmenším myšlené zle, což ji drželo na místě a bránilo jí v tom, aby se nějak víc cukala.
„Já... Děkuju. Opravdu.“ Mírně pokývla hlavou, než pozvedla bradu a zformovala na rtech drobný úsměv. Byť to neměla úplně ve zvyku, pro jednou doopravdy upustila od svojí netýkavé povahy a dala plně najevo svoji vděčnost, protože nebýt jeho... Nejspíš by dopadla opravdu hodně špatně. Místo nějakých dalších větších debat poté tedy zamířila tam, kam ji poslal - pohybovala se ale hodně pomalu a nejistě. Ještě než zmizela za rohem, naposledy se ohlédla, plná obav z toho, aby si démoni nevylili svůj hněv místo na ní právě na něm. Za nic nemohl, ale s tou svojí nevinnou tváří a dobrým srdcem by z něj nepochybně byl úplně dokonalý cíl, zvláště pro bandu rozlícených pitomců.
Instinkty jí ale říkaly, aby se neobávala - a ona se rozhodla poslechnout. Byť byla plná nejistoty a úzkost se na ní začínala projevovat s děsivou absolutností, důvěřovala svému i jeho úsudku. Přeci jen viděl, za jakých okolností tam přiběhla - muselo mu být jasné, že nešlo o nic dobrého. I přesto ale opravdu doufala, že se nic dalšího nesemele a on kvůli ní neskončí ve spárech nebezpečí.

Ruce i nohy se jí třásly, jak z ní opadávala ta zběsilá jistota a energie. Když se skryla před zraky démonů, částečně se uklidnila, protože neslyšela nic, co by nasvědčovalo jakékoliv tragédii. Místo toho k ní dolehl mladíkův naprosto vyrovnaný hlas a to, jak nakrásně zavřel a zamkl dveře, což Alex přimělo se nepatrně pousmát. Evidentně se s nimi ani trošičku nepáral... Obdivuhodné.
Zatímco se skrývala, opatrně se rozhlédla kolem. Doposud stála opřená zády o stěnu a byla ráda, že měla možnost se pořádně vydýchat, ale zvědavost v sobě rozhodně nezapřela. Byla pravda, že se zdržovala převážně ve čtvrti Ira, takže úplně nehrozilo, že by na antikvariát osobně narazila už dříve... Ale ani o něm neslyšela. Zdálo se, že šlo o takový ztracený kousek ráje, protože mezi těmi všemi knihami panovalo dokonalé ticho a klid. Nemluvě o charakteristické vůni, jakou staré knihy měly. Nakonec byla svým způsobem ráda, že se nechala zahnat až tak daleko... Nejen, že pomohla nevinnému. Dokonce našla i vskutku krásné místo, kam by se možná mohla i ráda vrátit, tentokrát za lepších okolností.

„Přistihla jsem je, jak si nahnali nějakého člověka. Nemohla jsem je nechat, aby... Udělali to, co plánovali udělat.“ Nakrčila mírně ramena, než pohlédla mladíkovi do očí a prohrábla si pocuchané vlasy. Neměla kvůli tomu žádné výčitky. Démoni možná vládli nad celičkým městem, ale to z ostatních ani omylem nedělalo jejich lovnou zvěř. Nic jim nedávalo právo se chovat tak, jak se chovali... A pokud tomu mohla alespoň párkrát za čas zabránit, prostě to byla ochotná bez sebemenšího mrknutí oka udělat. Ať už to byla její povinnost nebo ne, přišlo jí to správné.
„Těší mě, Doriane. Opravdu.“ Nakonec poněkud uvolnila ten zachmuřený výraz na svojí tváři, než k němu popošla a napřáhla ruku, aby si mohli potřást. Na rtech přitom vykřesala vcelku přátelský úsměv, za kterým se skrývalo mnohem více, než velká vděčnost. Sice jí trošku iritovalo to, jak jí oslovoval... Ale nechtěla narušit to křehké spojenectví, co se mezi nimi samovolně zformovalo.
„Alex. Tedy... Ehm,“ odpověděla, než si melodramaticky odkašlala a vysekla působivou úklonu. „Alexandra Kenway, ale stačí Alex. Nepamatuju si ani, kdy mi někdo naposledy řekl celým jménem, takže stačí Alex. Jen prosím... Neříkej mi maličká. Přijdu si potom jak malé vlče,“ pousmála se potutelně.

Doriana to evidentně ale příliš nezaskočilo. To, že se rozhodla využít jeho obchod jako skrýš. Tedy... Ne, že by to lidé dělali každý den, to už by se nejspíš rovnou mohl živit jako ochranka nebo pašerák, ale nedivil se, když se to jednou za čas stalo. Přeci jen, tohle město je každým dnem víc a víc nebezpečnější a tady není příliš míst otevřených tak dlouho jako jeho obchod. I když musí přiznat, že útočiště většinou u něj hledají mnohem... Křehčí duše.

Ale ano. I tak jí nazýval maličkou. Protože prostě působila mladě. Rozumně se rozhodla ho neopravovat hned na začátku, sice by se stejně nezlobil, ale ubralo by jim to drahocenný čas. Nemyslel to rozhodně zle, nepochyboval o tom, že je nejspíš dost schopná. Pravda je, že to byl on, kdo byl starý. Nebyl jako Asmodeus, který byl sice ještě starší, ale dokázal se chovat na věk, který vypadal. S určitou vážností, samozřejmě. Dorian ne... Ten se choval na svůj věk. Takže i přes mladistvý vzhled bylo hned jasné, že už po zemi chodí mnohem déle a viděl toho tolik. Jeho oči to poznamenalo. Klidem i bolestí. Možná proto ji u sebe nechal.

Jakmile se vrátí do skryté části obchodu, klidný, že démoni ani neprotestovali o svém odchodu, dívka si konečně najde čas, aby ho informovala o tom, proč ji pronásledovali. On si při tom vyprávění v klidu upíjí čaj ze svého šálku a pozoruje ji těma klidnýma konejšivýma očima. Na jednu stranu je to vážně příjemné, člověka to může uklidnit, uvolnit. Na druhou stranu, příliš neuhýbá pohledem a to někomu přijít nepříjemné může. Netušil, co z těch dvou bude děvče. Ale podle vyprávění o démonech nepochyboval o tom, že by ho tom informovala.

„Dobrá, Alexandro. Pokusím se ti neříkat maličká“ usmál se chápavě. Přesto to ale nezaručovala, že jí tak přestane říkat. Může se zapomenout nebo si jednoduše vymyslí jinou variantu toho oslovení, pokud mu přijde na jazyk snadněji než její jméno. To ve zkrácené podobě v plánu užívat neměl. Rozhodně ne. Je to nádherné jméno,staré, a zkracovat ho na ´Alex´, by bylo jednoduše barbarské. Dorian byl spoustu věcí. Jen ne barbar.
„Já jsem jen Dorian. Žádné příjmení.“ ujistí ji, že před ní rozhodně nic nezatajuje. Jednu dobu přemýšlel, že by si nějaké vymyslel. Aby to bylo přirozenější než vysvětlovat, že druhé jméno prostě nemá. Ale neuměl si vybrat. A tak to nechal být.
„Je od tebe hezké, že jsi ho bránila. Snad se nenechá chytit znovu,“ pokývne a dolije si čaj, „a ty by ses také neměla nechat chytit, takže by bylo dobré, abys nějakou chvíli zůstala, kdyby měli v plánu číhat kolem až vyjdeš ven...“ dodá, čímž ji ujistí, že útočiště u něj může hledat na pár dalších hodin. Nemohl by si odpustit, kdyby jí poslal hned ven. Nejspíš by dlouhou dobu poté přemýšlel nad jejím bezpečným příchodem domů. Nečekal totiž, že by se dívce jeho místo zalíbilo a plánovala se do něj vrátit. Takže by o ní nejspíš už nikdy neslyšel a nevěděl jak skončila.
„Můžu ti půjčit zatím nějakou knihu, aby sis zkrátila chvíli. Nebo si můžeme povídat. Příliš návštěvníků tady nemám, takže to ocením, ale nenutím tě“ zašeptá. Nechá rozhodnutí samozřejmě na ní. Ale rád by se dozvěděl o ní víc. Její život je přeci jako další knižní příběh, který by mohl poznat, a který rozhodně ještě nečetl. Mohl působit dost zvědavě, zároveň ale nebylo pochyb o tom, že nic, co by se mu případně rozhodla říct, nemá v plánu využít. Že je opravdu jen prodejce knih a nic víc.

„Proč ti rodiče dali jméno Alexandra? Vybrali to jméno po někom?“ rozhodne se nakonec sám začít konverzaci. Vždycky ho totiž zajímal význam za jmény. Co znamenají, obecně nebo přímo pro ty, kteří je dávají. On totiž netuší, co jeho ´otce´ inspirovalo zrovna ke jménu Dorian.

S každou další vteřinou, co strávila v antikvariátu, si připadala jako v úplně odlišném světě. Všechno na tom místě výrazně odporovalo svému zasazení, tudíž tomu prohnilému městu. Místo aby k ní doléhala tíha nebezpečí a napětí, svým způsobem se začínala docela rychle uvolňovat. Ať už to bylo obchodem jako takovým, všemožnými knihami různě rozmístěnými napříč policemi nebo jemnou vůní čaje nesoucí se ve vzduchu, dokonce i tak rozbouřená duše jako byla Alex se nakonec dokázala ustálit a následně upustit od svojí zběsilosti.
Usazená v tom krytém a tak trošku zapadlém koutku si skutečně připadala v bezpečí - a mohla to s naprostou jistotou připsat tomu mladíkovi, co ji v antikvariátu nechal se schovat před důsledky svého rádoby hrdinského jednání. Samozřejmě, že nebyla žádnou spasitelkou. To, že čas od času popíchla nějakého démona nebo skupinku vůbec nic neměnilo v globálním měřítku... Ale udělala tím rozdíl alespoň pro někoho, kdo to potřeboval. Stejným způsobem se ale v ohrožení ocitla ona sama, když špatně vyhodnotila situaci a dostala se do úzkých, což ji ostatně zahnalo právě na to podivně magické a poklidné místo, kterým byl právě onen antikvariát.

„Díky. Ačkoliv... Především díky za to, že jsem tu mohla zůstat. Asi bych dopadla dost nešťastně, kdybych musela běžet byť jen o pár ulicí dál,“ přiznala poněkud bez okolků, než si s mírným rozladěním položila dlaně na kolena ve snaze uklidnit svoje roztěkané nohy. Ty byly ještě stále připravené v každé vteřině vyrazit a běžet jako o život, protože vlčice v ní nedůvěřovala tak prostým řešením. Bylo přinejmenším zvláštní, že se ti démoni doopravdy sebrali a prostě bez většího vzdoru šli. Co přesně je přesvědčilo, aby to udělali? Vzdali to kvůli té honičce, protože jim za to nestála... Nebo dali na jejího zachránce? Ten sám o sobě vzbuzoval velice zvláštní dojem, což Alex hrubě bránilo v tom ho někam zařadit.
„Dobře... Těší mě, Doriane.“ Trošku ji zarazilo to, jakým způsobem jí podal absenci svého příjmení - ale na druhou stranu se nedalo úplně říct, že by ji to doopravdy překvapilo. Mnoho obyvatel města mělo zvláštní jméno, jiní vystupovali pouze pod přezdívkou... Jestli Dorian neměl příjmení nebo ho nepoužíval, nebylo to ani tak divné, jak by se mohlo prve zdát.
„Doufám. Obávám se, že ne všichni lidé si uvědomují to, v jakém nebezpečí se vlastně nacházejí.“ Mírně potřásla hlavou, aby z ní vyhnala myšlenky na to, jak ta nešťastná duše mohla dopadnout, kdyby se nerozhodla tam vtrhnout jako vichřice a trošku pobourat plány tamních démonů gurmánů. Ve světě, kde se někteří lidé záměrně nechávali využívat na odběry krve za odměnu, bylo zatraceně barbarské a k naštvání, že mnozí démoni stále chodili napříč městem a vybírali si oběti mezi náhodnými kolemjdoucími.
„Já vím... Nemohla jsem si pomoct. Každopádně... Opravdu nevadí, že tu zůstanu? Pokud už odešli, klidně to risknu. Nechci tu být nějak ještě víc na obtíž, než už se stalo - přeci jenom jsem sem tak nějak vtrhla jako velká voda a...“ Doopravdy si nebyla jistá, jestli Doriana nezneužívala, což ji ostatně vedlo k tomu proslovu. Nakonec ho ale úplně nedořekla, protože jí stačil jediný pohled na to, jak s neuvěřitelným klidem popíjí čaj a musela naprázdno zavřít pusu. Pokud by ho otravovala, byl zatraceně dobrý ve skrývání. Na druhou stranu, působil tak upřímně a vlídně... Vlastně jí připomínal anděly. Svým velkým srdcem, tou opatrností a soucitem, všechno by to do sebe dokonale zapadalo, dokonce i fakt, že neměl příjmení.
„Upřímně, budu za to opravdu ráda. A myslím, že kniha nebude zapotřebí - můžu třeba s něčím pomoct. Pomoc by neměla být přeci jednostranná, však? Opravdu si toho vážím, takže pokud můžu něco udělat, ráda pomůžu. Ačkoliv povídání zní také fajn, ačkoliv si nejsem jistá, jestli jsem zrovna já dobrou společností. Většina lidí by v tomhle ohledu rozhodně nesouhlasila,“ poušklíbla se s náznakem pobavení, ale nakonec svůj výraz velice rychle zkrotila a nasadila zpět neutralitu. Překvapovalo ji, jak přátelský vůči ní Dorian byl, aniž by o ní vlastně cokoliv věděl. To byla za normálních okolností věc, jaká by jí okamžitě spustila hodně silný varovný alarm, ale něco na něm bylo jiné... Nepůsobil jako někdo, kdo by lhal a předstíral něco, čím nebyl. Právě naopak.

Vlastně začínala být ráda, že se do toho konfliktu zapletla. Kdyby to neudělala, nedostala by se až tam, kde se právě v současnosti nacházela - a její zvědavost mísící se s narůstající fascinací ji jenom utvrzovaly v tom, že byla na správném místě. Dorian byl vskutku zvláštní, ještě nikdy nepotkala nikoho, kdo by byl alespoň trošku jako on. Většina lidí z jejího okolí byla svým způsobem ze stejného těsta jako Alex sama - nevybouření, divocí a se sklony tropení potíží. Na druhou stranu ale i sama Alex měla klidnější stránku, co sice obvykle venkovnímu světu sice příliš často nenastavovala, ale to její existenci nerušilo.
„Abych pravdu řekla, tak nevím. Svoji biologickou rodinu jsem nikdy nepoznala, podle všeho zmizeli ještě v době, kdy jsem byla škvrně. Takže pokud mi ho dali s nějakým záměrem... Obávám se, že se ho nikdy nedozvím. Moji pěstouni pro to ale měli svoje vlastní vysvětlení Alexandra jako bojovnice, prý to x ve jméně značí sklony ke konfliktům a potížím. Nemůžu říct, že by na tom nic nebylo,“ pousmála se s drobným náznakem pobavení.

Dorian pozoroval její tvář. Tak nějak tušil, co se jí honí hlavou. Většina lidí je docela zaskočená, když se k ním setká, často prostě energií, kterou je obklopený. A dokáže si představit jak moc může zmást takového démona, vlkodlaka a jiné bytosti. Nemyslel si ovšem, že byla ohromená zrovna tímhle antikvariátem nebo jen tím jak se k ní chová. Dívka si ovšem tyhle své myšlenky nechávala pro sebe, byla slušná, což úplně nekorespondovalo s tím, jak tam vletěla. Ale jemu to nevadilo.

„To nic. Tohle je útočiště pro kohokoliv kdo to potřebuje, hm?“ usměje se. Byla to pravda, přijal by kohokoliv, kdo by po právu potřeboval pomoct. A ona si ji rozhodně zasloužila, vždyť se do nebezpečí dostala právě tím, že pomohla někomu jinému. Bylo by od něj opravdu ošklivé kdyby ji vyhnal ven. Dokonce i teď, když byli pryč.

„Ne, opravdu zůstaň... Bude to lepší, sem si nedovolí jít, ale démoni jsou hrozně pomstychtivý, nedivil bych se... Kdyby na tebe vážně čekali“ pokývne a znovu se po ní docela starostlivě podívá. Rozhodně nebyla štěně, ale pořád to byla dívka a tak se mu příliš nelíbilo v jaké situaci se to ocitla. „Mám nahoře malý pokoj pro hosty, takže můžeš zůstat v něm pokud by ses chtěla prospat“ dodá ještě.
„Pomoct mi samozřejmě můžeš... Antikvariát je neustálá práce, pořád se objevuje nový a nový prach... Obvzláště ty staré vyřezávané knihovny jsou neskutečně náročné na čištění... Ale nenutím tě, hm? navíc je ještě čas, takže si ještě odpočiň... Uklidni se“ usměje se. Protože si všiml, že se jí chvějí kolena a ona se je snaží uklidnit.

„To chápu. Ani já nevím, kde se vzalo Dorian. A myslím, že ani moje jméno příliš nevypovídá o tom, jaký bych měl být“ zašeptá a pousměje se. Dorian bylo... Nic nevypovídající. Aspoň se nikdy nesetkal s tím, že by někdo měl nějaký výklad osobnosti na základě jeho jména. A ačkoliv se opravdu snažil příliš nezabrouzdávat do myšlenek jako byly tyhle, na malý moment se tomu neubránil. Přestal tak vnímat přítomnost dívky a jen si přemítal uplynulá léta jako zrychlený film.

Nakonec se mu ale podařilo vrátit zase zpátky do reality, přece jen... Tohle bylo od hostitele, kterým byl, docela nevhodné.
„Takže... jaká varianta se ti tedy zamlouvá nejvíc?“ usměje se. Nechce ji využívat pro práci v obchodě, zároveň ale nestojí o to, aby si přišla hloupě, že si jen nechává pomoct. A tak tohle nechal opravdu jen na jejím rozhodnutí.

Těžko očekávat že na místě, co bylo takhle moc prolezlé všemožnou zkažeností kdokoliv narazí na opravdové útočiště... Místo, kde se nebylo nutné čehokoliv obávat a onen uprchlík se mohl doopravdy jen v klidu vydýchat a odpočinout si. Přesně takhle na Alex ale antikvariát a sám Dorian působili - a kterak to bylo vskutku nezvyklé a mysl jí to ještě nebyla schopná plně zpracovat, natož pak přijmout, nemohla popírat svoji vděčnost. Vběhnout dovnitř byla první věc, co ji v danou chvíli napadla. A pokud měl na něco Dorian právo, tak to bylo rozhodně to, aby ji pěkně vyhodil ven, což ale neudělal. Naopak. Choval se k ní s obrovskou laskavostí a vlídností, což bylo neskutečně zvláštní a nezvyklé. Ale hezké, o tom žádná.

„Je zvláštní slyšet něco takového zrovna v tomhle městě,“ neodpustila si tu poznámku, jelikož jí neustále vrtala hlavou. Na druhou stranu ji ale neprezentovala nikterak agresivně, přeci jen nešlo o žádnou formu útoku. Myslela to pouze jako tichou myšlenku, jelikož si oba dva museli být velice dobře vědomí toho, že se antikvariát silně vymykal všemu, co ve městě jinak leželo.
Musela s ním souhlasit, rozhodně by nebylo podivné, kdyby se ti démoni zdrželi někde za rohem a jenom číhali. Popudliví na to bylo dost, o tom Alex ani trošku nepochybovala. Zároveň si ale stále nebyla jistá tím, jestli Doriana svojí přítomností opravdu neobtěžovala. Zatím z něj měla totiž velice neurčitý pocit silné dobrotivosti, díky které by napůl i očekávala, že by neměl to srdce ji ven vystrčit.
„Děkuju, opravdu si toho vážím.“ Pokývla hlavou, na rtech udržujíc upřímný úsměv. Neměla zrovna v povaze dělat nějak zvláště veliká gesta, pokud šlo o pozitivní věci. Obvykle je spíše přešla, jelikož si s tím vším nevěděla rady - ale v tomhle případě cítila opravdu silně nutkavou potřebu dát najevo to, kolik pro ni Dorianova pomocná ruka znamenala. Nebýt jeho, dost možná už by vězela někde v postranní uličce, rozpáraná jako polstrování gauče po útoku domácích mazlíčků. A to vážně nebyla vize, co by ji jakkoliv lákala. Možná se do věcí vrhala po hlavě a měla ráda adrenalin, ale takovému osudu by se docela ráda vyhnula.
„Nemyslím to zle, ale... Jak se někdo jako ty dostane zrovna sem? Nemyslím do antikvariátu, to mě nepřekvapuje. Ale tohle město... Vůbec sem nezapadáš. Takhle vlídnou povahu jsem ještě u nikoho neviděla, jsi jako vystřižený z alternativního vesmíru.“ Asi byla trošku moc upřímná, ale nedokázala si pomoct. Obvykle u ní platilo pravidlo „co na srdci, to na jazyku“ a Alex rozhodně rychleji mluvila i jednala, než myslela... Na druhou stranu si opravdu dávala záležet na tom, aby v jejím tónu hlasu bylo znát, že to nemyslela zle. Naopak, svým způsobem šlo spíše o kompliment... Skloubený z hodně pofidérně podanou otázkou.
„Samozřejmě, ráda. Přeci jen, bylo by to jen fér, však? Pomoc za pomoc. Ráda budu užitečná.“ Pokývla hlavou s viditelnou ochotou pustit se do téměř čehokoliv, co by jí Dorian mohl na oplátku uložit jako práci za to, co pro ni udělal. Celkově by se dalo říct, že ji to vlastně nadchlo - měla knihy ráda, ale byla mimo příležitosti s nimi být v nějakém bližším kontaktu, natož pak staršími výtisky. Milovala tu vůni, šustění papíru i pocit, jaký člověk měl, když držel ten křehký hřbet v ruce... Místo toho ale pracovala v baru plném drsných motorkářů. To byl celkem rozdíl.
„Možná nevypovídá, ale... Sedí k tobě. Působí vznešeně, přesně jako ty.“ Pousmála se na Doriana nepatrně. „A já nevím. Asi bych to možná skloubila dohromady, co říkáš? Při troše výpomoci by se určitě konverzace dala udržet i tak... Navíc by to díky tomu mohlo i rychleji ubíhat, však? Býváš tu často sám?“

Alexandra ani netušila jak se svými myšlenkami o útočišti trefila a Dorian by to pravděpodobně neřekl lépe sám. Ano, jeho antikvariát byl útočištěm. Prvotně se tím místem stal pouze pro něj, když si tady pomalu tvořil nový domov a bezpečný koutek, kde se schovával před vším, o čem se bál, že ho dožene. Jenže pak, čas od času, se tohle místo stalo úkrytem i pro jiné zbloudilé duše, které potřebovaly zachránit. Podobně jako právě Alexandra v tenhle podivný večer.

„Podivné místo, viď? Ale podivnost je moje druhé jméno“ mrkne na ni a usměje se. Tohle byla další pravda, která se o Dorianovi tak nějak věděla. Hlavně Asmodeus o něm velice rád vykládal, že je hříčka přírody. A to nejen díky faktu, že je v podstatě výsledkem experimentu, ale dobíral si ho často právě kvůli jeho dobrotivosti. Bylo mu přece tolikrát ublíženo a on pořád nezanevřel na lidi a jejich zachraňování.
„Nemusíš mi pořád děkovat, Alexandro. Jednou to bohatě stačilo, hm? Ještě mě uvedeš do rozpaků a co já pak? jsem příliš starý na to, abych si poradil s takovými emocemi“ mrkne na ni a usměje se. Něco takového přece patří jen mladým slečnám a nevinným chlapcům. A nic z toho on už dávno není. Pokud někdy vůbec byl, no ne?
Oči mu trochu pohasly, když se začala vyptávat na to, kde se Dorian v tomhle městě vzal. Pousmál se a pokrčil rameny. Vyprávět jí svůj životní příběh, bylo na první setkání až příliš velkým soustem. Vždyť by to vydalo na pořádně tlustou knihu. Ale nejde jen o čas, ale také o citlivost informací. A tak nakonec jen pokrčí rameny.
„Budeš se divit, ale tohle město je mnohem lepší, než místo, ze kterého původně pocházím“  zašeptá. „Celé tohle město, nejen můj antikvariát je v podstatě mým útočištěm.... Děje se toho tady tolik, že i podivín jako já se tady snadno schová.“ pokývne. Neprozradil jí tím příliš, samozřejmě. Jen takové malé nakousnutí faktu, že i on je na útěku. Celý život, a tohle je jen malá, delší zastávka na jeho cestě, která mu, jak doufá, vydrží co nejdéle.
„Tak pojď. Najdeme ti nějakou tu práci. Máš knihy, které jsou ti blízké? Já zastávám názoru, že se vždycky pracuje lépe s tituly, které máš ráda. Člověk tu práci pak dělá mnohem raději“ pokývl. Nebyl si tedy úplně jistý, zdali dívka na čtení je, přece jen, v životě jí u sebe v obchodě neviděl... Ale nechtěl jí předem odsoudit, navíc, byl to další důvod ke konverzaci a on si dlouho s nikým nepovídal.

Získat si někoho tak zdivočelého jako byla ona, to nebylo snadné. Dorianovi se to ale svým způsobem začínalo dařit, protože ačkoliv byl rozhodně na okolní poměry vskutku zvláštní... Ani omylem to nebylo ve špatném slova smyslu. Jistě, Alex z něj měla stále trošku rozporuplné pocity, protože ve vzduchu stále čichala cosi neznámého a těžko identifikovatelného, ale nic jí přeci jen nehrozilo. Zachránil ji před těmi démony - a nejspíš tak trošičku i před jí samotnou, protože ten zlozvyk dostávat se do potíží, ze kterých se následně horko těžko vyhrabávala, byl pěkně nebezpečný. Ne, že by si to snad neuvědomovala. Věděla to velice dobře, do každé takové akce šla vědomě, ačkoliv to většinou zkoušela potlačit. Taková věc byla přeci jen docela nepříjemná, když se zrovna vrhala střemhlav do jámy lvové a potřebovala každou špetku svých sil na to, aby zafungoval některý z jejích extrémně praštěných nápadů a ona z toho odešla jen s vypráskaným kožichem.
Tou větou o podivnosti v ní tedy nakonec Dorian neevokoval žádnou vlnu nevole ani nic podobného. Vlastně se místo toho Alex nepatrně pousmála, protože to byla věc, s jakou se dokázala vážně pekelně dobře ztotožnit. Podivnost... Byla součástí celého toho koloběhu, co řídil město. Každý druhý si ji nesl v sobě, ona vůči tomu nebyla žádnou výjimkou - než aby se před tím ale člověk skrýval nebo se to pokoušel násilně změnit, bylo lepší to prostě přijmout. Taková věc ale žádala jistou sílu, protože ne všichni byli schopní k něčemu podobnému dojít snadno.

„Dobře, toho se ochotně chytím,“ pousmála se nazpět, když jí řekl, že nemusí opětovně děkovat. Sice jí to přišlo na místě, ale na druhou stranu... Nebyla ten typ, co svůj vděk provolává hlasitě a do všech stran, vlastně jí povětšinou činilo celkem problém si vůbec přiznat, že se ocitla v tak bezvýchodné situaci, aby potřebovala cizí pomoc. Ráda si na všechno vystačila sama - bylo to snazší a praktičtější, když se nemusela na nikoho ohlížet. Nebylo zapotřebí vkládat důvěru, nemohla se tak ani spálit. Jednoduché, efektivní. Ale ne vždycky to fungovalo na sto procent, což si dneska řádně připomněla.
„Nebudu tě trápit žádným dalším vyzvídáním, neboj se,“ opáčila nakonec trošku váhavě, když si všimla stínů přebíhajících po jeho tváři. Sice ji pekelně moc zajímalo, jak starý u všech nesvatých asi mohl být, když vypadal tak mladě... Ale i když byla chvílemi docela drzá a neopatrná, zrovna tentokrát si všechny podobné manýry pěkně uschovala a zamkla na několik západů. Byla Dorianovi vážně vděčná - a když už tedy horečně neděkovala, to nejmenší co pro něj mohla udělat bylo to, že mu nebude přidělávat starosti svými všetečnými otázkami. Kterak byla tedy zvědavá až na půdu.
„No... Pokud bych měla mluvit za sebe, tenhle antikvariát je nejen takové útočiště, ale svým způsobem kousek ráje. Je tu božské ticho... A to množství knih člověka dokáže vážně pohladit na duši.“ Nasadila na svoje poměry vcelku povzbudivý úsměv a zvedla se, pokývajíc hlavou na vizi toho, že by mohla i přiložit ruku k dílu a reálně svému zachránci i vypomoct. Do knihovnice měla zatraceně daleko, ale i přes jisté protichůdné předpoklady měla ke knihám velice pozitivní vztah. Milovala příběhy i čtení, takže pro ni nebylo těžké se té role zhostit.
„Nejsem vybíravá, vlastně čtu tak nějak... Všechno. Obecně ale platí, že čím ulítlejší, tím lepší. Takže pokud bych tedy měla říct, k čemu mám nejblíže... Buď horory nebo pohádky. Dva hodně protichůdné extrémy, protože i já si nesu svoji dávku podivnosti,“ odpověděla na položenou otázku, zatímco si na rtech udržovala nepatrný úsměv. Ne, vlastně... I kdyby se měla pustit do knih, co byly žánrem úplně mimo její zájem, byla by z toho docela slušně nadšená. Přeci jen... Knihy! Zatímco ona běžně vypomáhala v baru, najednou se ocitla na tak úžasném místě, plném všemožných titulů. A knihy v sobě nesly značnou moc, to Alex věděla moc dobře.

Schopnost získat si lidi Dorian skutečně měl. Důkazem toho je přece i jeho přátelství s Asmodeem, který obvykle také dokázal mluví se všemi, ale jen málo koho považoval za svého přítele. Dorian a Asmodeus se rozhodně za přátele považovali. Jejich vztah  byl sice poněkud podivný, ale byl skutečný. Právě tohle přátelství bylo ukázkou toho, jak Dorian na lidi působí. On sám si to ale příliš neuvědomoval. Samozřejmě věděl, že má určité schopnosti, které dokáží lidi uklidnit, zahojit jejich zranění na duši. Ale nikdy si nevšiml, že tahle schopnost byla jednoduše jeho součástí, i když se zrovna nesnažil, a naplňovala i místnosti antikvariátu, který pak ještě víc působil jako tolikrát zmíněné útočiště.

“To je dobře. Myslím, že opakované poděkování by bylo po čase nepříjemné nám oběma, hm?” usmál se. Podle něj stačilo poděkovat jednou. Nepochyboval o tom, že je mu vděčná, vždyť mu nabídla, že mu pomůže s úklidem. Ale i kdyby ne, nebylo to potřeba. Řekla to jednou a on poznal, že to myslí upřímně. Kdyby po ní žádal další díky, jen by jí svým chováním ponižoval a takové chování k dívce, se rozhodně nehodí, není-liž pravda!
“Nevadí mi, že se vyptáváš. Jen některé věci… Jsou složitější a nejsou na povídání takhle při práci…,” broukne a usměje se, “ale pokud je něco jiného, co tě zajímá, ptej se. Tohle si necháme na jindy, pokud mě ještě někdy poctíš svou návštěvou” pokývne a usměje se. Nechtěl v dívce vyvolat pocit, že před ní něco skrývá. Samozřejmě, že se neznali. Ale jednoduše se tohle nehodilo, byla přece jeho hostem. Takže něco málo ji prozradit může, pokud se zeptá znovu, ale lépe.
Když se pak jejich konverzace nakonec nasměruje zase na knihy, usměje se a pokývne. Zváží pořádně její odpověď a rozhlédne se po svém malém království, aby jí vybral nejideálnější polici. On sám je fanouškem hrubých knih, čím více stránek, tím lépe. Ale pak ho to trkne. Trochu mu cukne koutek.
“Tak tady… Jsou tu hrubší i tenší. Jsou to legendy...Vyprávění, poezie…” seznámí ji s obsahem. Usmívá se, protože co dívka netuší, že mezi těmito knihami jsou takové, které napsal on sám. Upozorňovat ji, ale nehodlá. Počká si jestli se rozhodne sama polici prozkoumat a jestli jí zaujme zrovna jeho dílo. Jedním z nich je úzká knížka, vázaná v tmavé kůži, ale zdobená nádhernými zlatými ornamenty. Jeho jméno na místě autora nefiguruje, jako většinou, znalci ale ví, že je to jeho práce, podle malého symbolu ptáčka v dolním rohu titulní stránky. A podle všeho jsou to příběhy. Svým způsobem by se to dalo přirovnat k pohádkám, protože většina příběhů se točí kolem vybraných zvířat, kterým autor přisoudil lidské osudy. Většinou dost útrápené. Ale je to kouzelné.

Pravda, Alexandra se opravdu neřadila k lidem, co by ostatní zasypávali abnormálním množstvím vděku. Sice měla vlastní způsoby, jak podobnou věc projevovat, ale na slova ji příliš neužilo - místo toho raději využívala drobných gest, ačkoliv se celkově držela spíše pověstného systému laskavostí. A vzhledem k tomu, že jí Dorian bez nadsázky zachránil kožich… Rozhodně si pro něj šetřila přinejmenším jednu velkou laskavost, protože by se bez jeho pomoci neocitla jen v úzkých, ale stejně dobře by mohla skončit i mrtvá. Zahrávala si s nebezpečnými lidmi i silami, toho si byla vědomá. I díky tomu čas od času skončila hluboko pod uzavřenou hladinou a topila se, než se jí buď podařilo odrazit ode dna - nebo jí někdo podal nápomocnou ruku, aby se zachránila.
Doposud se jí ale ještě nikdy nestalo, že by se ocitla v takové situaci jako tentokrát. Věděla sice, že je město plné opravdu hodně zvláštních a mnohdy i prastarých duší, ale Dorian celkem úspěšně boural všechny pilíře znalostí, jaké doposud měla - byl tajemný, uzavřený a neskutečně odlišný od všech, koho doposud potkala. Nejspíš by se měla mít na pozoru, protože podobné situace velice snadno vedly k novým a ryze nechtěným potížím, ale nedokázala si pomoct. Toužila po poznání, zjistit něco víc.

„Dobrá, s tím nejde nesouhlasit,“ přitakala jednoduše, protože měl Dorian naprostou pravdu. Ne, nechtěla ani jednoho z nich uvrhnout do zbytečných rozpaků nebo nepříjemné situace. Důležité pro ni bylo hlavně to, že dostala alespoň maličkou příležitost vypomoct nazpět - situace, kdy by její nový přítel mohl využít onu potenciální laskavost by se totiž mohla odehrát až daleko v nedohledné budoucnosti, takže se Alex prozatím soustředila na to, co by mohla udělat ihned. Vážně byla Dorianovi zavázaná a přišlo jí to jenom fér… Konec konců mu visela za záchranu života.
„Jasně, chápu…“ Automaticky pokývla hlavou, než po svém společníkovi vrhla kradmý úsměv. Nejraději by se vyptávala dál, ale ačkoliv se rozhodně nedala považovat za přímo slušně vychované stvoření, ani ona sama nebyla až natolik netaktní, aby překračovala podobně vytyčené hranice. I proto to jednoduše respektovala a přesunula svoji pozornost k rozdělané činnosti.
„No… Pokud by to nevadilo, ráda bych se tu zase někdy stavila.“ Dodala nakonec, než jí mírně zacukaly koutky úst. Dorian i jeho království působili jako bájná oáza klidu, tajemství a místo skrývající mnohé poklady. Alexandra byla zvyklá po nocích běhat všude možně a s oblibou navštěvovala nejen městské čtvrti, ale pochopitelně i les - ale něco na antikvariátu ji jednoduše učarovalo. Možná tam tedy nepřišla přímo záměrně, protože ji tam zahnala vypjatá situace a značné nebezpečí, ale v důsledku se jí dostalo mnohem více, než dočasného útočiště.
„Takže království příběhů…“ Vydechla tiše, než popošla směrem k polici a vztáhla ruku ke knihám, aby konečky prstů něžně přejela po jejich hřbetech. Na rtech se jí přitom samovolně objevil fascinovaný úsměv, když očima hltala to množství neprobádaných světů těsně před sebou. Kdyby mohla… Jistě by si mezi těmi tituly našla nějaký, ve kterém by dokázala žít. Knihy představovaly nekonečné možnosti, dokázaly pohladit na duši a evokovat v člověku nejen mnohé emoce, ale i nápady. Dávaly toho svým čtenářům tolik, že si to ani spousta lidí neuvědomovala. I proto byly tak nedoceněné… Zvláště podobné kousky, jako měl Dorian ve svém antikvariátu.
„Jak dlouho asi tak trvá, než člověk získá takhle působivou sbírku nejrůznějších knih? Některé vypadají opravdu hodně staře, musí být těžké je i udržovat… Máš opravdu můj obdiv, musí to být spousta práce. A to pokušení si číst místo udržování pořádku…“ Tiše se uchechtla, než rychle upokojila výraz na svojí tváři a věnovala Dorianovi sebejisté pokývnutí na znamení, že nebude jen šmejdit, ale také doopravdy vypomůže. Sice byla pod silným pokušením, ale dokázala se ovládnout!

Navzdory svojí chaotické a rozlétané povaze se Alex dokázala celkem rychle uzemnit, aby se přizpůsobila tomu zvláštně klidnému a magickému prostředí, v kterém se nečekaně ocitla. Adrenalin v krvi ji ještě stoprocentně neopustil, ale přinejmenším už necítila nutkavou potřebu se přeměnit do svojí vlčí podoby a začít bojovat s kýmkoliv, kdo by se na ni jen podíval špatným tónem.
Dalo by se tedy říct, že na ni měl Dorian velice příznivý vliv. Možná nejen příznivý, ale celkově… Dobrý. Vzhledem k tomu, odkud mladá vlčice pocházela to pro ni byla sice hodně nezvyklá situace a veliká změna, ale rozhodně byla k lepšímu. Svým způsobem to potřebovala, aniž by si to plně uvědomovala. V duchu postrádala alespoň špetku klidu, stejně jako pocitu bezpečí. Neustále balancovala kdesi na hraně, riskovala a hnala se kupředu - přitom zoufale potřebovala alespoň maličkou pauzu, aby se mohla pěkně zhluboka nadechnout a nasbírat nové síly, pro které by do budoucna jistě našla nějaké využití. Jenže tohle si Alexandra celou dobu neuvědomovala, dokud ji k tomu sám osud nepostrčil. A hle… Překvapivě nacházela alespoň snítko klidu, což bylo v důsledku extrémně osvěžující.

Snad každý projev klidu však měl předem stanovený konec, jelikož Půlnoční město žilo vším, jen ne harmonií. Přesně proto se také Alexandra v jednu chvíli napřímila a upustila od rovnání knih, ohlížejíc se zpět do antikvariátu. Dorian je sice odvedl stranou, ale ona měla najednou neutichající pocit, že se něco muselo dít kdesi u vchodu. Téměř jako kdyby cosi znovu probouzelo utichající adrenalin v jejích žilách, aby se kompletně nestahoval.
Vlčice tedy vrhla tázavý pohled směrem k Dorianovi a mírně pozvedla jedno obočí, než posunky naznačila, že něco slyší. V ten moment si ještě nebyla jistá, co přesně její smysly zachytily, ale nedokázala zapřít sílu instinktu, který v jednom hovořil naprosto jasně: nebezpečí. Vrátili se snad ti neurvalí démoni z předtím? Nevypadalo to, že by se chtěli nějak zvláště přít s majitelem kouzelného antikvariátu, ale… Třeba změnili názor. Jen čert věděl, co se asi tak mohlo honit v hlavě tak bídné existence, jako byli zrovna oni.

„Někdo se motá kolem vchodu,“ vypustila ze rtů, než odložila jednu z knih na polici a zhluboka se nadechla. Možná byla jenom paranoidní. Přeci jen to nebylo úplně dlouho od momentu, kdy jí doopravdy šlo o život. Mohla si za to sice sama, což nikterak ani v duchu nepopírala, ale… Vysvětlovalo by to, proč měla tolik zostřené smysly a byla jako na jehlách. Pozůstatek všeho toho napětí by mohl vyvolat částečnou paranoiu, však? Ale jistá si tím být nemohla, přinejmenším ne do doby, než se nakrásně přesvědčí o opaku. Sama by se ale nazpět vydávat neměla, když už do antikvariátu vběhla a skryla se tam, takovým krokem by dokonale podkopala veškerou svoji (a bohužel i Dorianovu) snahu o to se udržet v bezpečí.
I proto napůl doufala v to, že se iniciativy chopí její společník, když už předtím démonickou sebranku zahnal. Pochopitelně ho o to nemohla a ani nechtěla žádat úplně na přímo, jelikož jí to přišlo krajně neslušné. (A to dokonce i navzdory faktu, že měla značně pohnutý morální kompas a mnohdy působila jako neřízená střela) Byla samozřejmě vděčná za to, že ji Dorian nenechal na holičkách, ačkoliv ji vůbec neznal - a pokoušet něčí ochotu byl znak pošetilosti, jakou Alexandra rozhodně netrpěla… I proto se nejspíš v důsledku rozhodla, že nic neponechá náhodě a vyrazila opatrně kupředu, aby se podívala na vlastní pěst, přesně jak byla zvyklá.

Nijak zvláště netoužila opustit bezpečí zadní části obchodu, ale hnala ji kupředu probouzející se zběsilost, která evokovala potřebu se ujistit o tom, že se ti démoni nevrátili. Kdyby se tak stalo, čekala by ji okamžitá přeměna a další rvačka, ačkoliv v prostředí antikvariátu by to bylo nejspíš… Poněkud komplikované. Kdo asi kdy spatřil vlčici, co se vrhá střemhlav do běhu napříč regály vyplněnými nejrůznějšími knižními poklady? Pravděpodobně by minimálně několik těch knihoven srazila k zemi, což by mohlo pro některé svazky znamenat obrovské nebezpečí… Přeci jen byly staré, vazby mohly být opravdu křehké. A ona se v druhé podobě chovala skutečně jako zvíře, takže by pravděpodobně ztratila přehled o jakýchkoliv ohledech, čímž by jistě Doriana příliš nepotěšila. Dlužila mu, když jí zachránil život. Kdyby mu začala pustošit jeho království, měl by plné právo ji vyprovodit zpět na ulici jako zatoulaného psa, co se vetřel do cizího domu… Jistě by to udělal vskutku civilizovaně, dost možná i s těžkým srdcem, protože působil jako rozený gentleman, ale dost možná by se role aktivního ochránce přeci jen zhostil. Nezazlívala by mu to, o tom žádná.
Snažila se tedy držet co možná nejvíce při zemi, využívajíc jednotlivé regály ke svému prospěchu. Napůl očekávala, že jakmile se vynoří zpoza rohu, stane tváří v tvář skupině hodně popuzených démonů zírajících dovnitř skrze výlohu, ale to se k jejímu překvapení nestalo. Venku nebyl vůbec nikdo… Což bylo až podivné. Zatraceně podezřelé. Přísahala by, že slyšela někoho dupat těsně před vchodem, skoro jako kdyby se každou vteřinou chystal jednoduše chňapnout po klice a začít s ní vztekle lomcovat…

„Dori-“ Pronesla krapet rozčarovaně, obracejíc se zpět směrem ke skryté části antikvariátu, kde se doposud nacházeli. Společníkovo jméno však nestihla doříct, jelikož se sotva v polovině ozval zvuk tříštění skla a ona na poslední chvíli uskočila, aby ji neudeřil letící předmět, co s dramatickou ránou padl na podlahu kousek od jejích nohou. Alexandra se zády opřela o bok jedné z knihoven, než si odhrnula napadané vlasy z obličeje, modlíc se za to, aby si nemusela později vytahovat střepy.
„K čertu!“ Zaklela vztekle, než práskla rukama o stehna. Samozřejmě, že se jí to nezdálo. Sice byla trošku za hranicí, pokud šlo o pocity nebezpečí, ale instinkty jí opravdu nikdy nelhaly. Ne v důležitých věcech… A tohle bylo stoprocentně důležité.
Roztěkanýma očima tedy rychle prohlédla scenérii před sebou, zastavujíc se na jakési osobě stojící venku před odchodem. Ta chvíli postávala na místě, než se vydala vskutku nedbalou chůzí na odchod, téměř jako kdyby ani nepociťovala sebemenší potřebu se pokoušet o útěk. To Alex dopálilo, takže vyrazila kupředu jako divá, ale cestou zakopla o věc, kterou dovnitř onen neznámý vhodil: díky čemuž velice rychle skončila tlamou na zemi, položená ve střepech.
„Zasranej hajzle…“ Ucedila z čiré frustrace, než se opatrně zvedla a smetla ze sebe menší střepy. Teprve tehdy si všimla toho, co vlastně proletělo dovnitř obchodu a kompletně vysklilo celou výlohu - zatracený kus kamene, pravděpodobně z venkovního dláždění. To nebylo samo o sobě nijak zvláštní, ale když jej Alex obrátila, odhalila tím varovný nápis, vedený nápadně rudou barvou: sledujeme tě.
Sotva si vlčice ta dvě slova přečetla, pustila kámen zpět na podlahu a opět vyrazila kupředu, tentokrát už úspěšně. Proskočila vysklenou výlohou a bez sebemenšího náznaku váhání zařvala na odcházející osobu, co jim ten pěkný dáreček vhodila dovnitř.
„To já sleduju vás, parchanti! Dejte si odchod!“ Nejraději by se za ním vydala, aby ho prohnala jako kočku až na strom, ale venku na ulici se cítila jako nahá. Věděla, že tam někde ještě stále museli číhat další démoni, připravení na to si na ní smlsnout… A to nemohla dopustit. Ne, když evidentně směrem k Dorianovi přitáhla zatraceně nechtěnou pozornost.
I proto se nakonec vydala nazpět, než začala poněkud sklíčeně sbírat jednotlivé střepy. Znamenalo to, že svého nového přítele dostala do potíží? Ta myšlenka ji pálila jako kyselina, ale nedokázala ji zodpovědět. Ne hned…