Restaurace a bar Vista

V přízemí pověstného hotelu Vista leží i stejnojmenná restaurace spojená s barem. Ať už člověk zrovna přebývá v některém z apartmá, zajít do tohoto podniku nikdy není špatná volba. Tamní luxusní menu, špičková obsluha a dokonale načančaný interiér, jež se více či méně mění v souladu s ročním obdobím či současně probíhajícími akcemi ve městě, lákají k návštěvě i posezení. Jednotlivé stoly jsou rozmístěné tak, aby měli všichni hosté soukromí a svůj vlastní prostor, takže jsou jednotlivé stole oddělené poloviční zídkou doplněnou o dekorativní malby a tlumené světlo navozujíc mírně tajemnou atmosféru.
Bar je velice oblíbeným útočištěm kdejakého nočního tvora. Ať už člověk má chuť na nějaký prvotřídní drink, trošku nezávazné zábavy i konverzace, Vista nepochybně nemůže být špatnou volbou. Ačkoliv interiér bývá zřídkakdy zoufale nadraný, neexistuje večer, kdy by tam nebyla žádná zajímavá společnost. Víceméně jde o perfektní místo setkání, ať už člověk plánuje sraz s někým známým nebo se naopak chce pokusit navázat nějakou novou známost.

Nedávno Mirys obdržela platbu a zároveň s ní přišel dopis. Nebylo to neobvyklé, naopak to bylo docela normální. Dnes určitě datum, kdy 'objednávku' vyřídí a tak se také stalo. Před půl hodinou navždy umlčela nějakého člověka. Jen bůhví kdo to byl nebo proč ho chtěl někdo zabít. Na to se Mirys neptala, neměla to ve zvyku a nebyla to součást její práce. Zabila ho a udělala vše proto, aby to vypadalo jako rvačka kvůli drogám, která se zvrhla. A teď si potřebovala pročistit hlavu. A to přesně jí poskytne bar. Nejblíž byl bar ve Vistě. Mirys se jen na chvíli zastavila před hotelem, který je zároveň restaurací a ukrývá i bar. Ano, tam budou mít určitě to, co ona nyní zoufale potřebovala. Ještě se naposledy prohlédla, jako by si chtěla oprášit z oblečení prach, ve skutečnosti se ovšem ujistila, že nikde nemá krev své poslední oběti. Až po té vešla dovnitř a zamířila rovnou k barovému pultu, u kterého se usadila. Barman hned přejel lačným pohledem po výstřihu jejího černého tílka. Kromě něj na sobě měla ještě koženou bundu a černé džíny. Rukavice schovala už venku do kapes bundy.
Zářivě se usmála na barmana a ten k ní ihned přišel. "Co si dáte slečno?" Ptal se a znovu si jí přejel pohledem.
Mirys potlačila znechucení a přehodila nohu přes nohu. "Tu nejlepší Whisky." Odpověděla a jen co měla před sebou sklenku se zlatou tekutinou, vzala ji do ruky a ochutnala. Ano, byla výborná. Podruhé si tedy lokla a jen na dvě vteřinky slastně zavřela oči, než se ohlédla po ostatních, kteří dnes vyhledali bar kvůli alkoholu a muzice.

Dalilah nikdy nebyla jeden z těch pařících lidí, co dokáží strávit v klubu celou noc tancováním a pitím. Byla to drobná dívka, co měla energie na rozdávání, ale když mohla, ráda se dobře prospala, takže tancování celou noc nebyla její parketa. Byla ten typ dívky, která se jde v šatech projít do parku a při pohledu na lidi venčící psy přemýšlí, jestli by si taky nemohla koupit třeba štěňátko. S úsměvem se pak vrátí domů, do vily jejich covenu a poklidí tam, protože má ráda pořádek a věci pod kontrolou. Dneska měla ale fofr, její práce jako recepční pro vedoucí módního časopisu s sebou vede spousta práce. Člověk tam musí vypadat dobře, chovat se dobře a všechno stíhat na minutu. Ráno musí donést kávu spolu s šaty z čistírny na další den, nebo na nějakou akci, zvedat telefony, domlouvat schůzky, vyřizovat vzkazy. Sem tam zařídit nějaké to účetnictví a když si paní usmyslí, že potřebuje oběd z restaurace v jedné z nebezpečnějších čtvrtí, Dalilah to musí zařídit. I kdyby tam měla jít sama. Věřte mi, není příjemné potulovat se v temnějších čtvrtích ve smaragdově zelených šatech s dlouhými rukávy, odhalenými rameny a nařasenou sukní do půli stehen a na vysokém podpatku. Takhle taky vešla do restaurace Vista, kde se chtěla dneska najíst. Zrzavé dlouhé vlasy, které měla až po zadek měla rozevláté, v šedých velkých očích jiskřičky a na rtech měla jemný úsměv. V tu chvíli rozhodně upoutala nejeden pohled. Recepční jí posadila k jednomu ze stolů, jeden z jejích tří oblíbených a u číšníka si objednala zeleninový salát a sklenku nějakého sladšího červeného vína. Po dojedení si nechala skleničku dolít a zaplatila. Řekla si totiž, že by se mohla nakonec mrknout na to, jak dneska hrají a jestli je v baru narváno.
Když vešla do baru, přišlo jí, že je tam dost lidí, ale ne narváno. Byla taky příjemná atmosféra a celkem dobrá hudba. Vydala se proto k baru a posadila se na volnou barovou židli. Přehodila si nohu přes nohu a vlasy co jí spadly dopředu zase přes rameno dozadu na záda. Posadila se vedle jedné ženy, tmavovlásky. Dalilah si s pobavením všimla, že dívka vedle ní je jako její opak. Dalilah patří k těm dívkám, o který si řeknete že je roztomilá, dokonce i krásná a elegantní. Dívka vedle ní vypadala jako taková ta drsňačka s temnou minulostí a rvačkami na střední škole, kde mlátila starší kluky. Usmála se. "Ahoj." Pozdravila jí. Proč ne, že? Dalilah navzdory všemu momentálně neměla moc přátel, tak proč si nějaké neudělat, že? "Jsem Dalilah." Podala jí ruku a na rtech se jí držel přívětivý, milý úsměv. Doufala, že jí tmavovláska hned nepošle k šípku, to by jí mrzelo.

Mirys v klidu vychutnávala whisky a sledovala své okolí, stejně jako vždy. Bylo to už skoro jako deformace z povolání. Dělala to a ani o tom nevěděla. Nakonec sklenku dopila a objednala si ještě jednu. Z té se ovšem ani nenapila, když zahlédla přicházel mladou zrzku. Vlasy měla dlouhé až k zadku, na tváři úsměv, jiskřivé šedé oči. Byla oblečená do zelených šatů, které jí lichotily a Mirys musela uznat, že jí sluší. Ona sama by si ovšem něco takového nejspíš neoblékla. Z té dívky vyzařovala energie, bylo vidět, že jí jen tak něco nezastaví a to se Mirys líbilo. Chtě, nechtě se sama usmála a lokla si z druhé sklenky whisky, ještě než se usadila k baru, hned vedle ní. Olízla si rty a přemýšlela, jak dlouho dnes zůstane. Neměla v plánu se opít, ale k tomu stejně měla ještě daleko. Než se rozhodla, vytrhl jí z přemýšlení hlas energické zrzky. Maličko povytáhla obočí a otočila k ní přímo hlavu. Vlastně by jí nenapadlo, že mluví na ní, nikoho v tomhle městě pořádně neznala. Nebyla tu moc dlouho a navíc, nikdy neměla moc přátel a sama si už myslela, že ani neví, jak si je udělat. Jak na lidi zapůsobit. "Ahoj." Pousmála se na zrzku stejně jako se ona usmála na Mirys. Za pár vteřin už znala její jméno. "Zajímavé jméno, ale k tobě sedí. Já jsem Mirys." Představila se jí záhy také a pak se opět napila, než pokračovala v hovoru. "Odkud jdeš? Na bar jsi docela vystrojená." Nadhodila neutrálním tónem, jen tak ze zvědavosti, protože jí nenapadlo, jak jinak konverzaci rozvést. Ale skončit s ní také nechtěla.

Kdyby Dalilah chtěla, taky by si mohla obléct takové oblečení. Možná by jí to i slušelo a možná by vypadala drsnější, ale to neznamenalo, že by se tak zvládla chovat. Jako vážná zadumaná osůbka s nebezpečným leskem v očích, co říkají, že už viděli příliš mnoho. Každý má své démony, Dalilah je ale skrývá, nemá potřebu dávat je najevo koženou bundou a zbraní v rukávu. Ona si vybrala tu druhou cestu, všem co chtějí (a někdy i nechtějí) rozdává radost a lásku, protože ona jí měla v dětství málo. "Díky, taky mám ten pocit." Usmála se na ní a upila vína, co si s sebou přinesla. "Mirys je zase nezvyklé jméno, ale hezké." Pochválila a pak se zasmála. "No, každý má jiný oblek do bitvy, no ne?" Zazubila se. "Pracuji v jednom módním časopise, jako sekretářka vedoucí. Člověk podle toho musí vypadat." Ale nevadilo jí to, ani tak nezněla. Naopak na ní bylo poznat, že svou práci miluje a že jí naplňuje. "Jelikož jsem něco jako její pravá ruka, musím se tak taky prezentovat, zvlášť když jsem někde pracovně a někdy i mimo práci." Pokrčila rameny a jemně pohybovala sklenkou s vínem, aby v něm víno promíchala. "Tím jak se prezentuji, prezentuji i jí. Jsem jediná, kdo se tam zatím dokázal opravdu udržet." Byla na to náležitě pyšná. Žena, která ten časopis vedla by se dala popsat jako čarodějnice, ale Dalilah si jí vážila a ona se naučila si zase vážit jí. "Jednou mě vyhodila. Bylo to asi před půl rokem. Měla obzvlášť špatnou náladu já jí donesla trochu studenější kávu. Za dva dny si mě zavolala zpět a dala mi tu práci znovu. Ta holka co přišla po mně, na ty dva dny, byla naprosto marná." Zasmála se a napila. Dalilah měla úplně všechno srovnané a na svém místě, jenže podle svého, takže ta dívka co přišla po ní se v tom stejně nemohla vyznat.. Každý má svůj styl a svůj způsob toho, jak si organizovat věci, aby se v tom vyznal. Podívala se na Mirys, protože jí přišlo, že toho řekla dost. "A co ty? Zapíjíš něco?" Myslela cokoliv, od oslavy po pohřeb. Zvědavě jí sledovala a trochu naklonila hlavu na stranu.

Mirys vytáhla koutky úst do pobaveného úsměvu, když Dalilah zmínila, že je její jméno nezvyklé. Byla pravda, že nikoho se stejným jménem nepoznala, ale to ještě nic neznamenalo. Bylo na zrzce vidět, že sebedůvěry a kuráže má na rozdávání, stejně jako té energie, která z ní přímo čišela. Mirys to dokázala ocenit, ona nikdy neuměla být taková, aby z její energie načerpali energii a radost i ostatní. Chvíli na to už o Dalilah pár věcí věděla. Zjistila kde pracuje, že to není snadná práce, ale z jiného hlediska než u Mirys, že nejspíš ráda mluví a nebojí se sama sebe pochválit - zdravá sebeláska. Ano, to jí určitě nechybělo. Mirys si olízla rty, než upila ze sklenky, aby si zajistila pár vteřin na rozmyšlení odpovědi. Ona totiž o své práci mluvit nehodlala. "No, tak alespoň tě za tu práci náležitě platí, když nosíš tak hezké šaty." Nadhodila ještě a tím si získala dalších pár vteřin. "Vlastně jsem dneska neměla v plánu navštívit bar, ale... Zdá se, že mě osud nakopl do zadku, abych sem zašla na sklenku dobré whisky a abych se tu s někým seznámila. Ve městě nejsem moc dlouho a moc to tu neznám - nikoho tu pořádně neznám." Rozhodla se vyhnout řečem o práci dobře zabalenou lží, která v sobě měla i pravdivou část. Nakonec, právě takové lži byly nejpřesvědčivější.

Usmála se. „To ano, děkuji.” Uhladila si sukni a úsměv neopouštěl její rty. A to ještě neviděla, v jakém autě to Dalilah vlastně jezdí. Naslouchala Mirys a jemně se zasmála. „Ano, to znám. Vlastně se mi v podstatě stalo to samé. Šla jsem do restaurace na večeři, měla jsem hlad jako vlk. Trochu jsem se ale nudila a byla jsem zvědavá, jestli je tu dneska plno. Mám ráda hudbu a tanec. Dlouho neposedím bez toho, abych něco dělala, nebo mluvila. Ale to už sis určitě všimla.” Zazubila se a v ruce jemně protáčela skleníku vína. „Já tu jsem zase od nepaměti, znám spoustu lidí, ale jenom jeden nebo dva se dají počítat do skupiny přátel.” Pokrčila rameny. S Dalilah si lidé rádi povídají, dobře naslouchá a opravdu se zajímá o to, co jí chtějí ostatní říct, nebo se jí svěřit. Lidi prostě poznají, že se zajímá, že to není nucená pozornost. Mají jí rádi a ona má ráda je, ale nikdo z nich by jí nezavolal, kdyby neměli s kým jít do kina, nebo na oslavu. Stejně jako ona jim, s nikým si není natolik blízká, aby je pozvala třeba na svou oslavu narozenin, nebo prostě někam. Chybí jí to, že nemá přátelé, kterým by mohla zavolat, když jí něco trápí, nebo když si chce prostě jenom povídat. Ale tak co už, třeba kdyby někomu jednou opravdu zavolala, třeba by se to změnilo. Třeba je chyba i na její straně.
Na chvilinku zabloudila v myšlenkách, ale pak se na Mirys usmála. „A odkud jsi přijela? Cestuješ často? Cestování musí být strašně zajímavé!” Nadchnula se pro to a oči se jí rozzářili, jak si představila, že by mohla někde cestovat.

Zdálo se, že ji i Delilah do baru přivedl osud z nudy. Mirys se tomu v duchu zasmála. Kdyby osudu přikládala víc na důležitosti, možná by za tím i něco viděla. Ale taková ona nebyla. Na rozdíl od Mirys, jí ale Delilah prozradila, že zde žije od nepaměti. Trochu jí záviděla, ale nehodlala se tu kvůli tomu co ji potkalo litovat. "Zemřeli mi rodiče...tak jsem chtěla vypadnout někam hodně daleko. Pochybuju že tu zapadlou vesničku znáš. Ale ne, necestuju moc často. Vlastně bych byla ráda, kdybych se tu mohla usadit. Když máš s kým cestovat, určitě je to zajímavý...a suprový, ale cestovat sama... Po chvíli by mě to začalo nudit." Odpověděla Delilah mírně a doufala, že tím neuhasí to její nadšení. Bylo dost nakažlivé. Mirys si to ani sama neuvědomovala a přitom se na mladou zrzku usmívala. "Když to tu tak dobře znáš, třeba bys mě tu někdy mohla provést a ukázat město." Navrhla Mirys neurčitě a dopila přitom zlatou tekutinu, která jí ještě zbyla ve sklence. Pak prázdnou sklenku odložila na bar a na chvíli se zadívala na taneční parket, odkud ji sledoval jeden černovlasý kluk. Nejednalo se ovšem o ten svůdný pohled, spíš to vypadalo, jako by jí chtěl propálit pohledem. Nebylo to pro Mirys nic nového. Ten pohled znamenal jen to, že její práce pro dnešek ještě neskončila.
"No..myslím, že už jsem měla pro dnešek dost. Měla bych se jít vyspat." Pokusila se o zdvořilé rozloučení s energickou zrzkou a mávla na barmana, že mu hodlá zaplatit. Když ovšem vytáhla peněženku, barman jí oznámil, že už za její pití kdosi zaplatil a předal jí od něj složený vzkaz. Mirys si ho s jedním zvednutým obočím přečetla a pak se na něj zamračila. Kdyby se však opět ohlédla k parketu, toho černovlasého mládence by už nespatřila. Před pár vteřinami, po té, co se ujistil, že dostane jeho vzkaz, se totiž vypařil.

Usmívala se, dokud Mirys nezmínila, že jí zemřeli rodiče. Dalilah to proti její vůli zavedlo k jejím vlastním velice matným, ale přesto živým vzpomínkám. Úsměv jí povadl a v očích se jí zaleskly slzy, že málem nepochytila celou její odpověď, ale s hlubokým nádechem se zase sebrala a s menším napětím usmála se. "Jo, cestování byl vždycky trochu můj sen, ale já měla snů vždycky plnou hlavu." Teď už se usmála upřímně a její oči zase nabrali tu nadšenou jiskru. Dalilah o své rodině nemluví. Tedy, její rodinou se stal její coven, ale ona myslela její rodiče. O těch nikdy nemluvila, pokud jí někdo nenutil. Hlavně to taky není jedna z věcí, která se říká na veřejnosti a ještě při prvním setkání s nadějí na nové přátelství. Nebo se to vlastně neříká ani tak, ať už přátelé jsou, nebo ne. Mirys by si musela získat její plnou důvěru na to, aby jí řekla, jak její rodiče zemřeli. Dalilah je přátelská holka, svým způsobem důvěřivá, ale nemá člověka v životě, kterému by věřila stoprocentně. Žijí ve světě démonu, andělů, magie a hříchů, života a smrti. Jak by mohla někomu věřit? "To bych rozhodně mohla, dokonce i moc ráda! Mohla bych ti ukázat nejlepší restaurace a místa, kde naprosto úžasně vaří. Znám místa, kde by si člověk nevšiml, že by tam dobře vařili." Zazubila se a dopila víno ve sklence. Dalilah stačilo málo, aby už byla trochu v náladě. Ona sama o sobě neměla nejmenší problém se neustále usmívat a povídat si. Nikdy neměla s alkoholem nějaký zkušenosti. Vždycky sklenka nebo dvě na chuť a její úsměv jenom nabral trochu zářivější nádech. Dalilah vždycky pozná, kdy má přestat, aby nepřekročila svou hranici, když už by se začala smát moc nahlas. Odložila sklenku na bar a rukou odmávla barmana, když se jí zeptal, jestli si dá ještě něco.
Postřehla, jak se Mirys točila do davu a otočila se s ní, aby se podívala, co, nebo kdo, jí zaujal. Byla to typická holčičí zvědavost. Místo svůdných pohledů našla muže, se kterým si Mirys vyměňovala pohled. Ten pohled nebyl vůbec milý a Dalilah se nelíbilo, že se tahle ten muž dívá na ženu, jež se stala její přítelkyní. Teda asi, snad ano.
Když se barman pak vrátil, tentokrát to nebylo kvůli ní. Mirys chtěla zaplatit a on jí oznámil, že už někdo zaplatil. Dalilah se stejně s ní ohlédla do davu a neodpověděla na její rozloučení. Naopak se k ní naklonila. "Kdo to je? Co ti napsal?" Zněla znepokojeně. Mračila se a v očích jako by se rozzářilo nebezpečné světýlko. Tohle jedna z těch velice málo chvil, kdy by si pozorné oči mohli uvědomit, že tahle zrzavá jemná dívka, vlastně vůbec tak jemná není a že by člověk najednou znejistěl v tom, jestli by jí chtěl proti sobě. "Nelíbil se mi, myslím, že bych tě měla doprovodit." Zněla rozhodně a vstala ze stoličky. Urovnala si sukni a jemně přešlápla, aby našla pořádnou rovnováhu na podpatkách, než se narovnala a dávala tím postojem najevo, že týhle slečny se Mirys už jen tak nezbaví. Na rozdíl od ní, totiž znala skoro každý kout celého města, vůbec by nebylo těžké jí sledovat, nebo najít. Dalilah se sama v ulicích nebojí, měla svoje vlastní zbraně.

Mirys neuniklo, jak se Dalilah zaleskly v očích slzy. Po tváři jí však nestekla ani jedna. Dalilah se radši zhluboka nadechla a sebrala se. Kdo by lhal? Mirys se dost ulevilo. V utěšování lidí nebyla zrovna nejlepší a kdyby se tedy zrzka rozbrečela, netušila by, co si s ní má počít. Místo toho se radši vrátily k tématu a Dalilah Mirys prozradila, že cestování byl jeden z jejích snů, ale že snů má plnou hlavu. Tomu Mirys moc dobře rozuměla. I ona měla plno snů a přání... Takových, které se jí nejspíš nikdy nevyplní. K jejímu potěšení Dalilah nadšeně souhlasila s tím, že by jí mohla někdy město ukázat. Mirys ho samozřejmě už znala do detailů, ale ne z toho hlediska, které měla na mysli Dalilah. Mirys totiž navštěvovala jen dva obchody, jednu restauraci a jeden bar. Nebyla zrovna z těch, co by všechno prozkoumávali. Na druhou stranu, když jí to tu někdo ukáže, proč ne? Dalilah se spolu s ní podívala do davu a neunikl jí ten muž, jenž propaloval pohledem Mirys. Když si Mirys přečetla vzkaz, Dalilah se dokonce zeptala, kdo to je a co jí napsal. "Netuším kdo to byl." Odpověděla jí Mirys alespoň na jednu otázku. Na tu druhou... no nechtěla Dalilah hned děsit, takže to jen přešla a vzkaz si zastrčila do kapsy u bundy. Ucítila však zvláštní pocit, když se Dalilah nabídla, že jí doprovodí. Nic takového doposud necítila - nebo to bylo už tak dávno, že si na to nevzpomínala. Nevěděla ani jak to pojmenovat, ani netušila, jestli je za to ráda, nebo ne. Zkrátka netušila, co si s tím pocitem počít a tak ho zahnala. Nad tím si bude lámat hlavu jindy. "To... Ehm, je to od tebe moc milé, ale já to zvládnu. Naopak bych tě do toho nerada zatahovala. Vždyť se sotva známe a...já budu v pořádku." Nadhodila Mirys bezstarostný až drzí úsměv a spiklenecky na Dalilah mrkla. "Tady máš moje číslo a nějak se domluvíme na tu prohlídku města." Vzala z baru ubrousek a barmanovi vytáhla tužku z kapsičky na hrudi. Napsala Dalilah své telefonní číslo a pak jí ubrousek vložila do ruky. To bylo ovšem vše a pak se už otočila k východu a zamířila pryč. Cestou se trochu protáhla, jako by měla ztuhlá záda po tom sezení u baru, ale to nebyl důvod jejího protahování.

Dalilah z toho prostě neměla dobrý pocit. Celé jí to přišlo zvláštní a nutno podotknout, že celé to město, nehledě na svět, je divné. Dalilah v životě asi nemá jednou věc, která by nebyla zvláštní. A jelikož je tak trochu i paranoidní, haha, trochu, tak se prostě musela mračit a přemýšlet nad tím, co by mohla udělat. Jak by mohla pomoct. Taky zároveň stíhala přemýšlet, co jí ten muž napsal, že jí to neukázala a proč jí to neznepokojovalo. Což jí dalo jenom další podmět k přemýšlení. Vypadala celkem odvážně, sebevědomě. Jistá si tím, že to bude v pohodě. Což také vzbudilo Dalilahinu zvědavost. Ah, zvědavost je někdy věc, kterou by lidem, zvlášť Dalilah.
Stála tam a sledovala Mirys, jak jí napsala číslo na ubrousek. Všimla si taky, jak jí její nabídka trochu rozhodila. Napadlo jí, že jí asi nikdy nikdo nenabídl, že jí doprovodí. Což znělo smutně, zvlášť když je tma. Jí už mnohokrát doprovázeli do blízkosti domu covenu. Víte, i když je to mocná živelná čarodějka, nehlásí to a pokud nemusí, ani to neoznamuje.
Vzala si to číslo, přece nezahodí její číslo, že ano. Zastrčila si papírek do kabelky a pak nadzvedla obočí. Šedý oči vážné, trochu zvědavé a upírali se na ní. "Nojo, milá to já být umím." Usmála se. "Proto půjdu s tebou. Nepochybuji o tvých schopnostech, udělám to pro svůj klid na duši." A pokud někdo bude zlobit, Dalilah je více zvědavá na to, jak by si s tím Mirys poradila, než že by se těšila na to, až postraší nějakého hlupáčka. "Navíc, ty bys mě do toho nezatáhla, já se do toho s klidem zatáhnu sama." Pobaveně se na ní zakřenila, bylo ale poznat, že je odhodlaná a že se jí nezbaví. Rychlým krokem šla vedle ní. Bylo skoro zvláštní, jak tahle drobná dívka v šatech na vysokých podpatkách dokázala chodit takovým tempem. Byla na to totiž zvyklá. Lidi okolo byli vyšší, nebo tedy většina a měli tak i delší nohy a delší kroky. Dalilah se musela naučit stíhat je i na podpatcích, nehledě na to, že rychlá chůze, když spěcháte s horkým kafem za svou šéfovou, aby moc nevychladlo. Je to prostě druh umění, který Dalilah ovládla do bodu dokonalosti.