Herna a bar Temptation

Oproti svojí konkurenci v podobě klubu Eden je podstatně menší, ale zato má nižší nároky pro svoje návštěvníky. Coby bar spojený s hernou funguje poměrně dobře, jelikož se téměř každou noc najde nějaká zbloudilá duše, co zatouží nejen po drinku, ale především i nějaké té společnosti. Kterak se oficiálně Temptation neřadí mezi noční kluby, má s nimi přeci jen něco málo společného - svým zákazníkům totiž nenabízí jen relativně levné drinky, menší taneční parket a v zadní části budovy i prostor pro hazardní hry, ale také uzavřenou část spojenou se strip klubem.

Velice rád by nastalé potíže vyřešil hezky po svém, ale… Překvapivě na něj naléhaly obě strany, mezi nimiž pobíhal jako zaběhnuté štěně, aby byl rozvážný a pokusil se jít cestou nejmenšího odporu: tudíž se ideálně nezaplést do čehokoliv dalšího, co by smrdělo problémy. Sethovi se to dosti pochopitelně nelíbilo, protože kdyby to měl řešit osobně, jednoduše by zjistil jméno toho démonického parchanta, co mu neustále šel po krku a osobně mu ho na oplátku vyrval. Při té myšlence se mírně zachvěl, dotýkajíc se jizvy na svém hrdle. Nezapomněl na něj… To byli dva. Dva zpropadení chudáci, co vedli žabomyší válku skrze všechny možné prostředky.
Ačkoliv tedy po přeměně a zážitku velice blízké smrti přišel o část své příčetnosti, což z něj chvílemi činilo dokonale nepředvídatelného hajzla, rozum ještě neztratil. Věděl moc dobře, že pokud se ho někdo z démonů snaží zbavit, šlo víceméně pouze o otázku času a formy, než toho, zda uspěje. To v překladu znamenalo, že si nemohl dovolit žádné další přešlápnutí. Stal se z něj symbol potenciálního spojenectví mezi dvěma frakcemi, co doposud nikdy příliš úzce nespolupracovaly… To na jeho bedra přidávalo neskutečnou tíhu, když už se neustále musel ohlížet, jelikož měl na zádech namalovaný krvavě rudý terč. Stále nevěděl, co přesně se na posledním setkání covenu s démony stalo, že se věci tak krutě podělaly, ale asi byl svým způsobem rád, že ten smrtelný zásah schytal zrovna on. Přítomno bylo podstatně více čarodějů a čarodějek, někteří z nich byli nově zasvěcení. Nebyli připravení na to, co je tam čekalo. A i když ho vůči nim nepoutala krvavá přísaha, stále je toužil chránit - což byl ostatně jeden z důvodů, proč přistoupil na návrh, aby věci nejdříve řešil legální cestou a ne se vrhal do otevřeného boje s tvory, co ho už jednou málem dostali.
Svoji roli v tom pochopitelně sehrál i fakt, že i démoni zkoušeli všechno možné. Jejich poslední výstřelek byl naprosto k popukání: hodili na něj vraždu. Tenhle krok nečekala ani smečka, ani coven, Seth jakbysmet. I proto také skončil v base, absolutně zmatený z toho, koho to vlastně měl zabít…? Podobné incidenty se časem začínaly kupit, což vedlo k definitivnímu rozhodnutí, že si musel najít nejen právníka, ale ideálně někoho nestranného - a zatraceně dobrého. Novopečený hybrid v tom neviděl příliš velké šance na úspěch, ale dvěma naléhajícím autoritám se podvolil - konec konců, lepší možnost neměl.

Přesně proto se také vydal na bolestivě zdlouhavou cestu ze sídla covenu do baru, kde se měl setkat s vítězoslavnou duší, co by mu snad s trochou štěstí mohla zachránit kůži. Rozhodně mu nevadilo se projít, dokonce ani zajít do baru. Nebetyčně ho ale otravoval fakt, že se musel neustále ohlížet dozadu - dávat si pozor, kličkovat a ostře sledovat okolí. I proto ten maličký výlet zabral podstatně více času, než by člověk očekával. Místo aby to vzal přímo a ideálně jel i autem, prakticky vymetl snad každou co nejvíce frekventovanou ulici, aby se ujistil, že jeho schůzka nedopadne dříve než by měla začít.
Když poté přeci jenom dorazil na místo určení - tudíž baru Temptation - konečně si stáhl kapuci od kožené bundy a zasedl k jednomu z izolovanějších stolů, byť stále dostatečně na očích, aby mohl bezpečně odchytit slečnu De Bastiani, jež byla dle slov jednoho z vlkodlaků absolutní špička ve svojí branži. Co na tom bylo pravdy Seth nevěděl, jelikož se doposud ještě nikdy neocitl v křížku se zákonem…* Na druhou stranu však důvěřoval úsudku svého okruhu, takže byl vděčný nejen jim, že to setkání domluvili - ale taktéž i jí, že se rozhodla na ten případ vůbec podívat. Pochopitelně ještě neměl vyhráno, protože s Rewaline ještě osobně nemluvil a počítal s tím, že vzhledem k vytíženosti by ho přeci jen mohla odmítnout, ale mohl doufat.
Bundu ledabyle přehodil o opěradlo sedačky, než si vzal do ruky nápojový lístek a sklouzl se zády maličko níž, pokoušejíc se navodit co možná nejméně nucený dojem. Nevěděl, zda někdo z přítomných (a že jich překvapivě nebylo málo!) představoval hrozbu, takže si raději dával pozor. Sice byl více než dobře schopný se o sebe postarat, ale moc dobře věděl, že jeho nepřátelé nerespektovali žádná pravidla - což znamenalo, že bylo podstatně lepší si držet hlavu nízko a netropit potíže, dokud to nebylo absolutně nevyhnutelně nutné.

„Dáte si?“ Z přemítání ho vytrhl cizí hlas. Automaticky zvedl oči od lístku, co stále držel před sebou jako pomyslnou hradbu, než nasadil široký úsměv a pohodlně se opřel. Stála před ním jakási mladičká žena, žmoulající maličký sešitek a propisku.
„Zdravím,“ pozdravil obsluhu, načež krapet nerozhodně nakrčil ramena. Nechtěl, aby Rewaline dorazila a už ho rovnou viděla pít - k tomu sice daleko neměl skoro nikdy, ale opravdu se musel postarat o to, aby mu nedala košem. Potřeboval její pomoc, což mu kladl na srdce snad každý, co byl seznámený s jeho nešťastnou a otravnou situací.
„Zatím jen minerálku, prosím.“ Požádal nakonec, což číšnici dle všeho maličko vyvedlo z míry, ale nijak to neokomentovala. Místo toho jen pokývla hlavou a zmizela kdesi za barem, což Sethovi poskytlo znovu prostor k úvahám. Během chvíle ho totiž měla čekat velice důležitá konverzace, na níž se absolutně nepřipravil. Konec konců, jak přesně by to měl udělat? Přišili mu vraždu, krádež a snad i uplácení autorit - což bylo směšné. Co ho mělo čekat příště? Obnažování na veřejnosti?
Jakmile mu tedy na stole přistála vysoká sklenice s perlivou vodou, v níž se paradoxně vyjímalo zářivě žluté brčko a deštník zapíchnutý do srpku limetky, opatrně se přiblížil a zhluboka se nadechl, využívajíc svoje vlkodlačí smysly k zjištění, zda nebyla náhodou něčím říznutá… A když tomu tak nebylo, maličko si upil, rozhlížejíc se kolem.



* Což je ironie jako prase, když jeho předloha reálně zákon porušovala každý den a ještě provokovala

Rewaline opouštěla pohodlný interiér svého Maserati se smutným povzdechem. Kdyby si měla vybrat, jestli bude trávit večer pracovní schůzkou nebo sledováním seriálu se sklénkou červeného, nemusela by se nijak dlouho rozmýšlet. Ve skutečnosti by odpověděla ještě dříve, než by tazatel dokončil větu. Jenže - bohužel pro ni - tohle vypadalo doopravdy jako seriózní problém a ona byla ve městě pořád ještě jednou z nejlepších. Pokud nebyla úplně nejlepší.

Takže si přes rameno přehodila kabelku, na dálku auto zamkla a zamířila do baru Temptation. Osobně sice dávala přednost Edenu, ale tentokrát to nebylo o ní. Ve skutečnosti to o ní bývalo jen velmi výjimečně.

Ve vzduchu se vznášela sotva znatelná vůně cigaretového kouře, která jenom posílila Rewin parfém. Hořká višeň se jí nevtíravě otírala o smysly a soudě podle obdivných pohledů, kterých se jí dostalo několika mužů na baru, nebyla jediná. Tohle byla její první zbraň. Rezavé vlasy, vyčesané do vysokého drdolu, uhrančivé bronzové oči, dlouhé nohy, zakončené botami na deseticentimetrových podpatcích.
V mechově zelených pouzdrových šatech na první pohled vypadala profesionálně. Dokud se ovšem neotočila a neodhalila hluboký zadní výstřih, dosahující až ke kříži.

"Třešňovou brandy, prosím," roztáhla tmavě nalíčené rty do poloúsměvu a sklenici z broušeného skla držela v ruce do dvou minut. Nikdo se na ni nemohl příliš zlobit. Potřebovala se něčeho napít a rozhodně to potřebovala dříve, než by k jejímu stolu dorazila obsluha. Věnovala barmanovi vděčné mrknutí a zamířila ke stolu, kterým tušila svého klienta. Nebyla si jistá, ale v branži pracovala už nějakou dobu. Zoufalství poznala od pohledu.

"Předpokládám, že čekáte na mě," odložila skleničku, přehodila přes opěradlo židle džínovou bundu s výšivkou rodové rostliny a až potom se usadila ke stolu. Muž naproti ní měl zvláštní auru, kterou ještě nedokázala rozklíčovat, ale odhadovala, že je to spíš otázkou času. V lidech uměla číst velmi dobře. Konec konců to silně přispívalo k jejím výsledkům.

"Moje jméno je Rewaline De Bastiani a ráda bych se vyhnula zdvořilostem a přešla rovnou k věci. Dost možná vám řekli, že jsem vaše nejlepší šance, pane..." chvíli pátrala v paměti, než se jí konečně podařilo, vybavit si jeho příjmení. "Pane Denvere. Pravda je ovšem taková, že jsem vaše jediná šance."

Několikrát dlouhými nehty ťukla do povrchu skleničky a zadívala se mu do očí, aby nechala svoje slova dostatečně zapůsobit. Místo toho ale zapůsobil on. Jeho duhovky měly skoro jedovatý zeleno-modrý odstín, se kterým se Rewaline ještě nesetkala. Zajímavé.

"Četla jsem vaši složku. A mám několik pravidel, která od svých klientů vyžaduji. Nedělám to pro sebe, pane Denvere, dělám to pro ně. Nebudeme si lhát. Je mi jedno, jestli ta vražda byla nebo nebyla vaše práce - ačkoliv, pokud ne, dělá to moji pozici rozhodně o něco příjemnější. Každopádně tu nejsem proto, abych se pokoušela vás dostat do vězení. Právě naopak. Takže od vás budu vyžadovat naprostou a absolutní upřímnost. Jestli vám má projít vražda, chci vědět, co mám schovat. Jestli vás mám vysekat z křivého obvinění, chci v prvé řadě vědět, proč to hodili zrovna na vás." Upila ze svého nápoje a chuťové buňky jí naplnila sladká chuť třešní, až ke konci přecházející v plameny alkoholu.

"Nějaké otázky?" Přehodila si nohu přes nohu, vytáhla z kabelky jeho složku a položila ji doprostřed stolu. Co na tom, že teoreticky by ji neměla vynášet z kanceláře?

Pochopitelně byl informován, zhruba jak vypadala dáma, s níž se měl setkat… Ale strohý popis, jakého se mu dostalo, by Rewaline De Bastiani nevystihl ani omylem. Říci tedy, že byl Seth překvapený, by bylo silně podhodnocené. Sice čekal víceméně kdeco, ale rozhodně ne ženu, co si to do baru nakráčí jako absolutní královna a následně ho během úvodu víceméně setře.
I proto Seth hned tak nepromluvil, nejdříve naslouchal tomu, co měla jeho potenciální právnička na mysli. I on dost analyzoval lidi kolem sebe, takže prakticky visel na každém jejím slově, pokoušejíc se odhadnout nejen její charakter, ale také úmysly. Právníci byli dost ošemetní… Ano, potřeboval její pomoc, ale na druhou stranu neupouštěl od svých zarytých pravidel a zvyklostí. Tudíž i faktu, že nevěřil prakticky nikomu - a kdyby si měl vybrat, jestli by věřil krásné a mladé ženě, co se prezentovala způsobem jaký ukázala Rewaline, pak by měl odpověď sesumírovanou ještě dřív, než by stihla padnout otázka. Ne. Rozhodně by jí nevěřil. Situace byla ale natolik svízelná a otravná, že musel alespoň maličko ustoupit, pokud chtěl vyváznout s pokud možno nedotčenou kůží. Ta byla pochopitelně už poznamenaná ošklivou jizvou a několika ochrannými tetováními, ale vždycky mohlo být hůř. Třeba mohl přijít o hlavu.

„Slečno De Bastiani,“ oslovil zrzku před sebou nakonec, než roztáhl rty do kradmého úsměvu a i navzdory tomu, co mu bylo řečeno, od zdvořilostí neupouštěl. Síla zvyku nebo ne, byl prostě takový. Pokud ho člověk nenaštval už jen svojí základní existencí, povětšinou dodržoval jistou formu slušnosti - a právě vzhledem k tomu, v jak mizerné situaci se nacházel, to nemínil měnit. Konec konců, hodně záleželo i na vizitce, však? A on si cenil toho, že Rew dost možná odložila kdoví co, aby se setkala s takovým bídákem, jako byl on. Prakticky jí v současnosti neměl moc co nabídnout… Ne v porovnání s těmi, co po něm šli. A pochopitelně byla otázka času, než by se o tomhle malém jednání dozvěděli a poctili ji návštěvou, doplněnou o velice lákavou nabídku. Jí by rozhodně nezkusili zkřivit ani vlásek na hlavě, byla z mocné rodiny a sama si vybudovala slušnou reputaci. Byli by sami proti sobě, kdyby se s ní pokusili jít do křížku… Nemluvě o tom, že by je pravděpodobně skopala do kuličky bez ohledu na to, že šlo o démony. Neohroženost z Rewaline totiž jen čišela.
„Moc rád vás poznávám. Chci předem říct, že nehodlám plýtvat vaším časem a opravdu si cením toho, že jste přišla. Omluvte tedy prosím moje chování, ale tam odkud pocházím nejsme úplně zvyklí odkládat formality a slušnost… Ať už jsme v sebevětším hajzlu nebo ne.“ Směsice jakési prazvláštní vlídnosti a bolestivé upřímnosti perfektně vystihovala nejen jeho situaci, ale i charakter. Ne, on rozhodně nikoho nezabil. Zatím. Jeho trestní rejstřík byl čistý jako nepomalované plátno, ale i to byla pouze otázka času - co mu bylo přišito by se velice dobře mohlo stát skutečností, pokud by vlkodlak zavětřil, že by to vyřešilo jeho problém. Po přeměně totiž odboural drtivou většinu svých zábran: a ačkoliv chvílemi setrvával jako absolutní slušňák, i on měl svoji temnou stránku.
„Jsem si vědom závažnosti situace… A ano, přesně to mi bylo řečeno. Že jste nejlepší. Pokud mi někdo má pomoct se z toho vysekat, pak jste to vy.“ Nesnažil se Rewaline jakkoliv vlichotit, taková byla zkrátka realita. A on sice měl svoje pochybnosti, zvláště potom co se s ní setkal osobně a dolehla na něj celá její výrazná osobnost a způsoby, ale chtě nechtě důvěřoval. A mohl se pouze slepě modlit, aby ta důvěra nebyla ve špatného člověka.
„Vaše pravidla samozřejmě chápu a hodlám respektovat. Je mi jasné, že když teď řeknu, že jsem nic z toho neudělal, protočíte na mě ta svoje překrásná očka a začnete agresivně cvakat propiskou, protože jste to slyšela milionkrát předtím, z tolika různých úst. Faktem ale je, že to není lež. A pokud se rozhodnete si můj případ ponechat, jinak to ani nebude. Neznal jsem nikoho z těch lidí, dokonce mám i alibi. To se ale pochopitelně zkorumpovaným jedincům pozdávat nebude, takže sedím tady, hezky před vámi, vydán na milost.“ Svým způsobem musel obdivovat její metodiku. Vlastně to dost jasně odpovídalo jeho původní nevyřčené otázce ohledně toho, jak se člověk mohl v takhle připitomělém městě dostat tak daleko. Odpověď teď už pochopitelně znal - Rew si s nikým nezahrávala, ale především nenechávala nikoho, aby si zahrával s ní. To bylo dobře, moc dobře. Přesně někoho takového totiž Seth potřeboval.
„Obávám se, že vám nemůžu poskytnout přesné detaily události, co k tomu vedla, ale… Pokud na to přijde, znám hned několik očitých svědků, co by vám mohly tyhle mezery doplnit. Situace je ale vcelku prostá, alespoň z mého pohledu. Jako relativně vysoce postavený člen covenu Tenebris jsem se v minulosti podílel na některých setkáních s démony, s nimiž coven čas od času obchodoval. Nelze hovořit o spojenectví, spíše o nárazové vzájemné prospěšnosti - a náš druh si vždycky dával záležet, aby to tak nevnímali. Během jednoho z těchto setkání, kdy zástupci démonů pokaždé vyšlou jednoho důvěrníka a menší doprovod, došlo k nedorozumění jež eskalovalo v otevřený konflikt. Nevím kvůli čemu přesně se to strhlo. Jediné co si z toho pamatuju je chaos, pach krve a magie visící ve vzduchu… A šok, když mě jeden z těch parchantů popadl a podřízl mi krk. Od toho mám taky tuhle sladkou upomínku,“ jal se zodpovědět položenou otázku, než konečky prstů okopíroval délku jizvy na svém hrdle. Ta už sice byla zahojená, ale i přesto působila zlovolným dojmem.
„Nebýt alfy Densar, nebyl bych tady. Hádám, že to bude důvod, proč se mě tolik snaží zbavit… Pokoušeli se zastrašovat coven, aby pro ně dělal víc a místo toho učinili nepřímo prostor pro vyjednávání spojenectví mezi ním a Densar. Vzhledem k tomu, že Tenebris byl jeden z mála covenů, co za nimi čas od času stál a vypomáhal jim, bylo by pro démony opravdu nemilé, kdyby o tuhle podporu přišli a ona připadla vlkodlakům.“

Rew byla zvyklá na to, že před ní lidem padaly zábrany. Stačilo párkrát šťouchnout do správného místa a jejich hradby se sesypaly jako pyramida z karet. Nevychloubala se tím. Byl to pro ni jednoduchý a prostý fakt. O to víc ji zaujalo, když si Seth navzdory všemu nechal část sebe samotného a rozhodl se jí prezentovat elegantního džentlmena*. Měla ráda silné typy. Nakonec si s nimi vždycky užila mnohem víc zábavy, než s těmi, co na ni vždycky vysypali všechny problémy už ve dveřích. Kašlem jejich kočky počínaje, loupežným přepadením konče.

"Vzhledem k tomu, že jste jeden z mála, kterým se podařilo vyslovit moje příjmení bez toho otřesného přízvuku... Vám tu slušnost odpustím." V očích jí zajiskřilo a ona tu jiskru jenom podpořila douškem brandy. Když byla mladší, nikdy na pracovních schůzkách nepila. Bála se, že ji to připraví o ostražitost a ona něco přehlédne. Že vinou alkoholu udělá chybu a případ se jí rozsype pod rukama. Trvalo to jenom pár měsíců, než jí došlo, že jsou detaily, které chce přehlédnout. Při práci pro De Bastianiovi se tomu nemohla vyhnout. Takže odstrčila stranou svoje směšné odříkání a teď už si byla tak jistá sama sebou, že by dokázala vyřešit problém, sedící na protější židli i se dvěma dalšími skleničkami sladkého alkoholu.

"Líbí se mi, že si uvědomujete, v jakém jsme průšvihu, pane..." znovu chvíli marně pátrala po jeho příjmení, ale bylo jí jasné, že i kdyby mu říkala jménem, nic by se na její situaci nezměnilo. Dokázala si zapamatovat stovky drobností, které k případu patřily, ale když šla k soudu? Občas si musela napsat jméno obžalovaného fixem na dlaň, aby nebyla za pitomce. "Pane Denvere. A můžu vám slíbit, že pokud si nebudeme lhát, nemám nejmenší potřebu vám nevěřit. Jsme na stejné straně. Od nedůvěry tady bude žalobce a soudce. Ne, já." Párkrát ťukla nehty do desky stolu a všimla si, že tmavě zelený lak se jí z ukazováčku pomalu odlupuje. To i přesto, že její manikúra stála majlant a měla vydržet nejméně týden.

"Navíc, propiskou necvakám. Nikdy. Ale za ten kompliment se rozhodně nezlobím," koutky rtů se jí znovu roztáhly v poloúsměvu. Byla zvyklá na to, že její oči lidem připadaly zvláštní, nezvyklé, nepřirozené. Často ji díky nim považovali za čarodějku, vlkodlaka a pár lidí si ji dokonce spletlo s démonem. Ještě nikdo jí ale nesložil kompliment. (A že jich na jiné části svého těla slýchala až překvapivé množství.)

"To alibi chci znát. Svědky taky. Cokoliv jste řekl policii a jim to nepřipadalo důležité a taky všechno, co jste jim neřekl. Váš případ se mi zamlouvá, to přiznávám. Ale chci pracovat s celým obrazem. Nemůžu složit puzzle, když mi chybí polovina dílků. Takže si vážím všeho, čím se mi rozhodnete přispět." Otevřela jeho složku - kam si předtím příhodně schovala vlastní papír a tužku. Obyčejnou.

"K detailům se dostaneme buď spolu nebo je ověří moje zdroje, toho se nemusíte bát. Ve chvíli, kdy to vypadá na podobný konflikt, využiju všechny prostředky, abych mu zabránila. Ani já příliš nestojím o válku mezi čaroději, vlky a démony. Příšerné papírování," povzdychla si a znovu se obdarovala štědrým douškem karmínově rudé tekutiny. Jediným gestem naznačila kolem procházející servírce, že si vezme ještě dvakrát to samé. Až se Sethem skončí - a možná ještě předtím - taky se bude chtít napít. A jestli ne, neměla nejmenší problém se přes další dvě skleničky dostat sama.

Věřila, že na profesionalitě jí to nijak neubere a kdyby snad ano... Notak, touhle dobou mohla sedět v pyžamu na pravděpodobně nejpohodlnější sedačce ve městě a sledovat pořady o vaření. Ne řešit potenciální válku třech velice silných ras, které by byly schopné samy o sobě zbourat půlku Půlměsíčního města.

"Můžete mi říct něco k tomu nedorozumění nebo je to jedna z informací, po které budu muset zapátrat sama?" Přidala na papír pár dalších poznámek a šipek. Vlastní teorie připsala italsky. Opatrnosti nebylo nikdy dost a pokud to někdo věděl dobře, byla to ona. A soudě podle pohledu na Setha... I on.

Servírka donesla její objednávku, sebrala prázdnou sklenici a zase odešla. Rew jednu z těch plných přisunula k Sethovi. Spolu s tím se k němu naklonila, konečky prstů se zlehka dotkla jizvy a nakonec uznale přikývla. Pokud se ho snažili zabít, rozhodně to byl působivý pokus. "Roztomilé," řekla nahlas, aby si udržela odstup a potom se vrátila ke složce. Její vlastní papíry se plnily docela příjemným množstvím poznámek. Ne snad, že by příjemné bylo i jejich znění...

"Musíme každopádně postupovat velmi opatrně. Všechny strany jsou mírně řečeno... Nebezpečné. Zároveň ale nechceme v nikom vzbuzovat dojem, že démoni mají situaci pevně v hrsti, protože nemají. Běžně bych navrhla zapojit ostatní coveny, protože pochybuji, že by se démoni chtěli stavět takové síle. Z vašeho vyprávění je mi ale jasné, že covenům by se zřejmě příliš nezamlouvala ta část o nárazové vzájemné prospěšnosti. Samozřejmě, pokud si myslíte něco jiného, klidně mě opravte."

Vzala si trochu času na přemýšlení. Nebyl to jednoduchý případ a ona věděla, že jí dá spoustu práce. Navíc bude muset držet jazyk za zuby, protože otec byl z pochopitelných důvodů proti vlkodlakům kapku zaujatý. Bude pracovat přesčas a ještě riskovat, že půjde na kobereček. Perfektní představa. I tak to ale chtěla vzít, ať už kvůli tomu, že se doopravdy chtěla vyhnout zmatkům kolem potenciální války (A ty by přišly...) nebo kvůli tomu, aby si dokázala, že na to skutečně má.

"Myslím, že bychom mohli udeřit na citlivou strunu démonů. Z toho, co říkáte, byla chyba na jejich straně. Spíš, než zastrašovat, by se měli soustředit na to, aby si coven zase naklonili. Sice budou muset spolknout svoji hrdost, ale myslím, že kdybych nenašla jinou možnost, mohla bych si s nimi přátelsky promluvit a tuhle skutečnost jim připomenout," tón jejího hlasu jasně naznačil, že jejich setkání by doopravdy nebylo přátelským rozhovorem nad hrníčkem čaje s medem.

"Teď ale přichází závažnější otázka, pane..." Posunula si brýle na nose. Upila ze skleničky. Zabloudila pohledem ke složce. "Pane Denvere. Jde nám o to, zažehnat válku, vytáhnout vás z vraždy, nebo tak trochu o obojí?"

__

*Jsem jediná, komu to slovo přijde napsaný úplně hrozný?

Osobně to příjmení nepovažoval za jakkoliv špatně vyslovitelné, natož pak špatné. Vzhledem ke svým kořenům byl totiž zvyklý na mnohem zapeklitější výrazy… Jazyky, jakými mluvili čarodějové se nezasvěceným musely zdát jako absolutní hatmatilka, avšak Seth s těmito slovy přicházel do styku už nějakou dobu, takže mu jméno De Bastiani nedělalo problém. I kdyby se na něj tedy Rew vytasila s latinou, jazyk by si rozhodně nezlámal.
Pochopitelně se ale i navzdory tomu musel nepatrně usmát, protože mu bylo částečně odpuštěno - napůl totiž očekával, že by ho zrzka mohla náležitě spražit pohledem a upomenout mu, kvůli čemu se jejich schůzka odehrávala… Ale k tomu nedošlo, což bylo nanejvýše milé překvapení. Seth byl v mnoha ohledech velice odtažitý, někdy přímo až chladný, ale tuhle svoji tvář si ponechával vůči jedincům, co si ji vysloužili. Pokud nemusel… Vlastně se snažil nebýt úplně nesnesitelný. Nakolik se mu to dařilo z pochopitelných důvodů posoudit nemohl, ale nebránilo mu to ve snaze.
V reakci na slova ze strany Rewaline se tedy jen nepatrně pousmál. Nesoudil ji ani za to pití - ačkoliv si sám kapku něčeho dobrého odpíral, aby ještě víc nezkazil svůj první dojem. Když teď zjistil, že podobná věc je dost možná pryč ze stolu, pokušení si něco doobjednat bylo samozřejmě zpět… Ale odolal. Prozatím. Věděl, že se pokušení brzy změní na nutkání a později v spalující potřebu, ale zatím byl u moci, ovládal se.

„Seth. Pokud vám to nějak pomůže, klidně mi říkejte jménem,“ nakrčil ramena jednoduše, když ji pozoroval jak se snažila dobádat k jeho příjmení. Těžko říci, jestli by tykání bylo nějakou formou zlepšení, ale cítil potřebu to alespoň zkusit - zrovna tahle formalita mu totiž nebyla úplně po chuti. Připadal si hrozně divně, když ho oslovovala „pane.“ Znělo to tak… Zvláštně.
„Je těžké si to neuvědomovat po krátké době strávené ve vězení, opovržení a občasném milostném dopisu v ledničce. Vlastně jsem dost překvapený, že mi ještě neunesli kočku… Ačkoliv pokud by došlo na tuhle formu nátlaku, neměli bychom tuhle konverzaci.“ Pravda byla taková, že měl Seth opravdu maličko k tomu, aby se jednoduše zlomil a vydal se na pověstnou cestu hněvu a pomsty, protože ho tenhle způsob života neskutečně vyčerpával… Čemuž značně napomáhala jeho vlčí stránka, co se vším tímhle svinstvem doslova živila.
Pravdomluvnost mu sice tedy žádnou radost nečinila, jelikož se rozhodně nedal považovat za otevřeného člověka… Na druhou stranu však neměl na výběr. Jeho jedinou alternativní možností bylo vydání se na lov - což by znamenalo porušit veškerá pravidla a odhodit zbytky svojí cti, co dříve považoval za nedílnou část sebe samého. Odmítal se poddat silám, co si nárokovaly mnohé učně před ním. Ale možná, ale pouze možná… Kdyby se pokusil vrátit ke svým kořenům, odpoutal se od veškerých zábran… Tenhle pokus by mu mohl vrátit alespoň část svého života.
„Budu upřímný. Ocitnout se takhle pod drobnohledem je poslední věc, jakou bych si přál. Nenávidím, když se někdo montuje do čehokoliv, co se mě týká - ale vzhledem k závažnosti celé věci je pochopitelně nutné podobné věci odsunout stranou a nebrat na ně ohled. Nelhal jsem, když jsem na začátku pronesl, že si cením vaší ochoty a času - sice vás neznám, ale svým způsobem vám důvěřuju. Pokud tedy některá slova z mojí strany vyzní podivně, ne-li snad nedůvěryhodně… Není to snahou o zatajování, ale tím, že opravdu nejsem zvyklý tímhle způsobem komunikovat.“ Dokonalým prvním krokem k snaze o otevřenost bylo předestření faktu, že odpovídal popisu vlka samotáře. Rád lidem naslouchal, ale velice nerad sám mluvil. Ne o sobě, vlastním životě a čemkoliv, co byť jen maličko zavánělo osobním nádechem. Tohle by asi měla Rewaline vědět, pokud si měli vypěstovat zdravou vazbu mezi právníkem a klientem, pokud se tak Sethovi vůbec dalo říkat. Veškeré náklady totiž nehradil on sám, ale jeho záhadný mecenáš.
„To jsem moc rád.“ Pokývl nakonec mírně hlavou, když došlo na zmínku o propisce a také kompliment, co Seth Rewaline složil. Šlo upřímnou lichotku, nic tím nesledoval ani se nepokoušel získat - vnímal ji totiž nejen jako možnou zachránkyni, ale také krásnou lidskou bytost. Kdyby něco takového kdokoliv slyšel, nejspíše by okamžitě měl za to, že se nechal zlákat jejím půvabem… Faktem ale bylo, že byť jej černovlásek vnímal, pohlížel na ní převážně očima umělce. I proto udržoval úzký oční kontakt, pozorujíc její duhovky, kopírujíc pohledem jiskřivé odstíny v pramenech jejích vlasů… Ano, rozhodně byla nádherná. On však si však její krásu nebral hlouběji k srdci, jako by to na jeho místě mohl učinit někdo jiný.
„Tak pro začátek, v době údajné vraždy jsem byl na výstavě. To mi může potvrdit hned několik návštěvníků, ale především majitel galerie. Tuším, že by u vchodu do budovy mohly být i bezpečnostní kamery, ale… Žijeme ve světě, kde výpověď svědka nemá přílišnou váhu… A moji ctění přátelé si pochopitelně pamatují, odkud pocházím. Jsem si jistý, že by tenhle výrok automaticky zdiskreditovali kvůli covenu a mojí magii. Nehledě na to, že už dávno nejsem čaroděj.“ Poněkud zachmuřeně nakrčil ramena, když se k těm myšlenkám znovu dostal. Magie mu v krvi zůstala, stále ji cítil zurčit v žilách… Ale perfektní kontrolu a smysly nahradila vlčí divokost, propůjčujíc mu zvířecí vnímání a podobu. Kdyby mohl, okamžitě by se téhle části zřekl - ale nemělo smysl ronit slzy nad rozlitým mlékem. Ačkoliv hluboce pátral a ptal se kde mohl, nikde neexistovala zmínka o vyléčení vlkodlačího prokletí. Mnozí členové smečky to tak pochopitelně nebrali, slovo kletba by je přimělo kroutit hlavou nebo se rovnou naštvat, protože v jejich očích šlo o životní dar… Ale Seth to tak nevnímal. Byl rozpolcený jako nikdy, neschopný se sžít s dvěma stranami uvnitř svého těla i mysli. Věděl, že tohle zažívali hybridi běžně - ale dokud někdo nezaložil podpůrnou skupinovou terapii pro traumatizované křížence, co byli přeměnění proti svojí vůli, moc s tím prostě nenadělal. Musel to zkrátka překousnout, jestli se nechtěl úplně zbláznit.
„Neřekl jsem jim toho moc. Nikdo nebyl úplně ochotný poslouchat a jediný z tamních detektivů, co nepatří mezi přívržence démonů, zrovna nebyl ve službě… Což je naprosto pochopitelná smůla, však? Tak jako tak, nekladli moc otázek - víceméně mě prostě sebrali a odvezli, nic víc. Prostor na obhajobu také úplně nebyl, jelikož nikdo z nich absolutně neposlouchal. A než jsem se nadál, puf! Výlet do čvrti Ira a kotec jak pro psa. Možná byste se mohla chytnout nestandardních postupů, ale upřímně částečně pochybuju, že ti chlapíci vůbec byli policajti.“ Možná to byli jen naprostí idioti, co nedbali prakticky na nic. Ale třeba byli jen hodně dobře podplacení, potažmo zmanipulovaní. Nebyli by ani zdaleka jediní, co by se nechali ovlivnit nějakou pitomou historkou o tom, jak vlk sežral Karkulku a oni mohli být tím legendárním lovcem, co mu konečně nasadil želízka a posadil ho za mříže.
„Toho si opravdu cením.“ Pokývl hlavou, ačkoliv se mu rozhodně nelíbila vize toho, že by neměla Rewaline být jediná, co se k tomu všemu dostane. Pochopitelně chápal závažnost situace i způsob, jakým musela pracovat, aby docílila výsledků - a k tomu pochopitelně bylo občas zapotřebí využít i někoho zvenčí, jelikož kdyby měla všechno dělat osobně, asi by se z toho zbláznila.
„A co teprve, až se objeví odpadlíci.“ Mrkl na ni pobaveně, když se zmínila o papírování v důsledků rozporů mezi rasami. Mezi čaroději už dobrých pár let kolovala nepěkná šeptanda o křížencích, co se drželi ve vykřičených lokacích některých čtvrtí, především pak ale kdesi pod městem. Pochopitelně šlo o něco jako místní urban legendu, nikdo reálně nevěděl co na tom bylo pravdy - a ony zvěsti se šířily pouze napříč čarodějnou frakcí, výjimečně prosákly k démonům. Drtivá většina zasvěcených tomu nevěřila, ale Seth měl trošku jiný názor. Město bylo dostatečně zvrácené samo o sobě… Bylo pouze otázkou času, než se magie na jedné straně kompletně vymkne z ruky a dá možnost zrodu novému, ještě pokřivenějšímu druhu. Právě k téhle idee se dostal díky svému spříznění s covenem Tenebris. Ten měl v mnoha ohledech vskutku temný potenciál, když někteří jeho členové laškovali s nebezpečnými druhy magie.
„Pokud neovládáte hypnózu nebo podobné umění na odblokování vzpomínek, pak se obávám, že budete muset zapátrat sama. Ne, že bych snad odmítal spolupracovat… Bohužel si z toho nepamatuju víc, než jsem vám řekl. Těžko říct, jestli je to špatně nebo dobře. Jen co na to pomyslím, mám vážně zatraceně příšerný pocit, takže jsem za to možná radši… Pravda je ale taková, že ani představení covenu o tom se mnou nemluvili. Ve světle tohohle maličkého, avšak možná relevantního detailu bych tedy soudil, že se to zapátrání bude hodit - byť bude zajisté velice složité.“ Odmítal nahlas přiznat svoji nedůvěru vůči rodnému covenu, to šlo hrubě vůči jeho přesvědčení a poutům, co mu stále částečně přetrvávala. Věděl s naprostou jistotou, že se přitom vyjednávání muselo něco podělat opravdu kolosálně, protože takhle daleko doposud žádný spor nezašel… Ale všichni mlčeli jako řádka hrobů, předstírajíc, že i je zachvátilo trauma a vytěsnili to.
Když k němu Rewaline posunula tu sklenici, s mírným zmatením na ni zamrkal. Dobrých pár vteřin si nebyl jistý, zda to myslela vážně nebo ho jen zkoušela - vzhledem k jejímu prohlédnutí oné nešťastné jizvy a tomu komentáři, co v Sethovi zanechal ještě větší míru zmatení než předtím, se nakonec skleničky chopil a bez mrknutí ji vypil na ex. Na jednu stranu se mu chtělo do něčeho praštit, jelikož si nechtěně upomenul ten příšerný pocit, když nemohl dýchat a cítil všude svoji pryštící krev… Ale na druhou, ničemu by tím nepomohl. Jen by podnítil frustraci, co žhnula v jeho nitru téměř pořád.
I proto se rozhodl tu poznámku, co se mu zdála přinejmenším divná - „roztomilé?“ asi k tomu neměla moc co říct, což Seth velice dobře chápal, ale přišel si skoro jako pudlík, co právě sklidil kompliment za pěkný sestřih srsti - preventivně ignorovat. Neznal ji, její postupy ani povahu. Stihl vypozorovat jen něco málo, takže mohl jen v duchu polemizovat nad tím, co se jí hlavou honilo doopravdy.
„Souhlasím s vámi. A jsem rád, že to vidíte takhle,“ pronesl nakonec tiše, než na rtech zformoval kradmý úsměv. To bylo dobře. Démoni totiž rozhodně nesměli zůstat s otěžemi v rukou… Ačkoliv nechat jim ten pocit, že vyhrávají by možná nebylo úplně na škodu. Většina z nich byla natolik sebejistá a egoistická, že by to mohlo velice dobře znamenat snížené úsilí. Na druhou stranu však Seth znal svoje místo a nemínil ho překračovat: Rewaline určovala, jak se mělo postupovat. Jemu se to sice líbit nemuselo (hlavně z principu, že by měl poslouchat) ale respektoval to.
„Nezamlouvala. I díky tomuhle je Tenebris mezi coveny přinejmenším neoblíbený,“ pokývl souhlasně, jelikož měla Rew pravdu. Bylo však nutno zároveň podotknout i to, že coveny se nikdy otevřeně nespojovaly - tohle se v minulosti stalo maximálně jednou, v případě absolutní krize. A jistě by to neudělali znovu jen kvůli tomu, že se jeden bývalý čaroděj - v současnosti napůl vlkodlak - ocitl ve špatnou chvíli na špatném místě. Seth si sice dokázal získat celkem úctyhodné postavení v rámci Tenebris, ale stále byl součástí špatné části čarodějné společnosti, byť jeho pomyslný magický rejstřík setrvával bez poskvrnky.
„Přátelská promluva? To zní moc dobře. Jaká škoda, že bych to nemohl pozorovat.“ Tenhle nápad musel opravdu ocenit, protože vize toho, jak Rewaline zasedne kdesi v soukromém salonku Edenu s bandou démonů, aby jim dala náležitou čočku… K čertu. Kdyby existovala jakákoliv cesta, jak se tam dostat a bezpečně to celé vyslechnout, přinesl by si k tomu i popcorn.
„Pokud se ptáte na můj názor, válka nebude. Rozpory, boje? Určitě. Ale válka ne. Takhle daleko by nezašla ani jedna strana, ne kvůli jedné bezvýznamné duši,“ nakrčil ramena jednoduše, protože si tímhle byl jistý. Pochopitelně se o tom mluvilo a někteří se toho upřímně děsili, ale on to tak nevnímal. Buď mu po celou dobu unikal nějaký opravdu hodně důležitý detail, díky kterému by celá ta potenciální apokalypsa mohla začít, nebo se jeho okolí příliš obávalo něčeho, co reálně hrozilo po celičkou dobu, ale v nic většího se v současnosti nezvrhne. Na to byla celá záležitost s útokem příliš maličký zdroj ohně.
„Takže abych zodpověděl otázku, tak vytáhnutí z vraždy a očištění jména. Moc rád bych se po dlouhé době zase klidně vyspal, aniž bych musel usínat se zbraní v ruce a děsil tím svojí kočku.“

"Děkuju, ale nejsem si jistá, jestli se tím něco změní. Jména jsou... Dalo by se říct, že jsem schopná si zapamatovat padesát stránek k vašemu případu, ale kdybyste po mně chtěl jména svědků, budu je spíš odhadovat." Rew věděla, že přiznávat takhle svoji slabost není dvakrát moudré. Když se na to ale podívala z trochu jiného úhlu, viděla v tom i výhodu. Přeci jenom, nepamatovat si většinu jmen byla drobná chyba, která z ní dělala člověka, ale nebyla tak nebezpečná, aby jí někdo mohl využít proti ní. "I tak to ale můžu zkusit... Sethe? Není v tom nic osobního. Na rodinné večeře nosím tahák." A myslela to vážně. Doopravdy si strhala malé kousky papíru pod široké náramky, protože si byla dost jistá tím, že otcovu rodinu by moc nepotěšila, kdyby dokázala svoji neschopnost.

"Oh, pravděpodobně jen nevědí, že nějakou máte. Kdybych byla zločinec a snažila se vám ublížit, kočku bych vám rozhodně unesla jako první," šibalsky na něj mrkla. Jednak proto, že teoreticky byla zločinec a druhak proto, že představa tohohle muže, jak přijde domů, odhodí sako a svalí se na sedačku ke kočce byla přeci jenom dost k smíchu. (Ne teda, že by byl prvním vlkodlakem s kočkou, kterého potkala. Když se poprvé setkala s kočkou svého bratra, smíchy se zlomila v pase a trvalo pět minut, než byla zase schopná normálně dýchat. V tom stavu vydržela minutu. Pak se začala zase smát.)

"V tom případě budu upřímná i já. Je mi jasné, že se vám to nelíbí, ale pracuju tak, že o lidech vím všechno. Občas i počet jogurtů v ledničce. Takže chápu, že vám to může být nepříjemné a předem se za to omlouvám, ale patří to k mým postupům. Když vám bude něco proti srsti, řekněte to. Ale nezaručuji, že s tím dokážu něco udělat." Ano. Volba slov byla cílená. Nehodlala se za ten malý vlkodlačí vtípek cítit nijak zle. "S tím, co mi tu říkáte se ale dá dost dobře pracovat. Myslím tím... O moji pomoc stojíte. A věřte mi, že v tomhle městě jsou pořád ještě takoví pitomci, kteří ne. A s nimi je spolupráce mnohem větší opruz." Ze zvyku přejela pohledem celý bar a až potom se vrátila zpět ke konverzaci.

"Perfetto! To nám může pomoct. Sice jsou to drobky, ale ze spousty maličkostí může nepozorovaně vzniknout něco velkého. Seženu záznamy z kamer a promluvím s těmi svědky. S trochou štěstí a motivace to rádi všechno přeříkají i u soudu, tím jsem si víc, než jistá. A i kdyby vám to nijak zvlášť nepomohlo, pořád tím narušíme důvěryhodnost tvrzení protistrany." Zapsala si na okraj složky několik další poznámek a otázek. Vypadalo to čím dál lépe. Minimálně měla spoustu nápadů, které hodlala vyzkoušet i v praxi. Něco z toho zabrat muselo. "Co se vaší magie týče... Navrhla bych podrobení se lékařskému vyšetření. Pokud... Takové existuje. Byl by to další kousek, který hovoří proti obvinění a ten by se nám hodil." Uvědomovala si, že se chytá stébla a stejně tak, že něco podobného by mohlo být dost nepříjemné, ale ona nepracovala tak, že svoje klienty odvedla do lázní a všechnu práci udělala za ně (I když by se to jejímu otci nejspíš zamlouvalo...), právě naopak. Potřebovala, aby se trochu zapojili i oni sami.

"Pane... Sethe. Jste hotová studnice informací. Neříkám, že dokážu ze zkorumpované policie udělat hejno andílků, ale nejen démoni mají v tomhle městě prsty všude. Neoficiálně velmi ráda napadnu jejich nestandardní postupy. Kdyby se jejich návštěva snad měla opakovat, máte kdykoliv právo na telefonát. Kdykoliv. Jestli budou tvrdit něco jiného, názorně jim ukážu, že se pletou. Každopádně tady máte moje číslo. Je soukromé, takže bych ocenila, kdybyste ho využíval spíš v běžných denních hodinách, kdy lidé nespí. Pokud to ale nepůjde, zavolejte jenom zahlédnete uniformu nebo pouta. Budu na stanici ještě dřív, než tam dostanou vás." Rychle naškrábala na papír řadu čísel a podala mu ji. Nepřipadal jí jako ten typ, který by pětkrát denně volal jenom kvůli tomu, aby ji pozval na víno, takže jí to nedělalo žádný problém.

"Prosím! O těch ani nezačínejte. Už jen představa, že se z tunelů a kanálů vynoří armáda odpadlíků mi způsobuje husí kůži. Všichni by najednou začali být tak paranoidní, že by je viděli až pod postelí a kvůli tomuhle jsem školu vážně nestudovala," skoro teatrálně si promnula kořen nosu. Pravda byla taková, že jí samotné tyhle zvěsti žádné velké starosti nedělaly. Už tak byla jenom člověkem uprostřed města, plného démonů, vlkodlaků, čarodějů a bohové vědí, čeho dalšího. Jedna další rasa nadpřirozena jí z rovnováhy vyvést nemohla. Obzvlášť, když se jednalo jenom o pohádky, dost podobné třeba Zoubkové víle.

"Obávám se, že hypnóza mezi moje talenty nepatří. Můžu vás opít a doufat, že dojdete k nějakému nečekanému prozření. Taky bych se mohla poptat a nějakého hypnotizéra najít, to by neměl být problém. Určitě by se mi do toho chtělo víc, než tahat rozumy z vašeho covenu. Nikdy mi nepřišli příliš přístupní. Ale jestli to bude nutné..." Pokrčila rameny, jako by o nic nešlo. Jasně. Stačilo se spojit s několika desítkami kontaktů, vybrat si pár laskavostí, někoho podplatit... Pro Rewaline úplně normální středa.

Rewaline v papírech definitivně vyškrtla návrh na zkontaktování ostatních covenů a zvýraznila jiné. Jasně, že to nemůže být takhle jednoduché. Kdyby bylo, nevolali by ji.

"Platí mi dost na to, abych vám pořídila videozáznam... Sethe." Jeho jméno (Alespoň doufala, že je to jeho jméno.) jí ze rtů pořád klouzalo spíš jako otázka, ale musela uznat, že to navzdory všemu fungovalo lépe, než pořád pátrat po jeho příjmení.

"Tohle už není kvůli jedné bezvýznamné duši, Sethe. Když zvážíme, že mezi stranami panuje jisté napětí, každá má svoji hrdost a démonům se podpora Tenebris určitě zamlouvá... Možná by to neskončilo konfliktem okamžitě, ale určitě by to mohlo stát u jeho zrodu. Neměli bychom být paranoidní, ale zároveň je chyba něco takového podcenit." Upila ze svojí skleničky a pomalu pozorovala, že je díky alkoholu uvolněnější. Nebo... Ne uvolněnější, ale méně sarkastická, než obvykle. Navíc, potom, co se svého nápoje s takovou chutí zhostil on? Jenom dobře.

"Dobře, to je dobrý plán. Na tom se dá stavět. Být to jenom o vraždě, tak do toho nejdu, ale ve chvíli, kdy můžu vaší kočce zařídit klidné spaní, máte moji plnou podporu." Samozřejmě to nemyslela vážně, ale ráda se tvářila, že ano. Lidé ji potom nedokázali tak snadno odhadnout a to se jí zamlouvalo.

"Takže, začnu u ověření vašeho alibi, v případě zájmu kontaktuju nejlepšího hypnotizéra ve městě, promluvím se členy covenu, sejdu se s pár přáteli z řad démonů a mile jim naznačím, že tohle už bylo trochu přes čáru. Vyřeším ten policejní zásah, postarám se o to, aby každý zatracený strážník v tomhle městě věděl, že vás zastupuju já. Vás bych požádala o nějaké oficiální vyjádření odborníka ohledně vaší magie, kdyby to bylo možné. Souhlasíte s navrhovanými postupy?" Oddělila ze složky pár předem vyplněných formulářů a vytáhla z kabelky plnící pero. Přeci nebyli ve středověku, aby podepisovali smlouvy vlastní krví.

Nedivil se jí. Kdyby se měl denně setkávat s mnoha lidmi, řešit spoustu nejrůznějších případů a vyslýchat kdekoho… Asi by měl se jmény obdobný problém. Rozhodně to tedy nevnímal jako něco špatného, natož pak věc, jaká by se dala vzít osobně. Pf. To tak. I kdyby mu Rewaline začala říkat Steve, nehnulo by to s ním.* Podstatný pro něj setrvával především způsob, jakým s ním zrzka jednala - a vzhledem k tomu, že šlo o nejen civilizovanou konverzaci a profesionální přístup, ale také špetku tradiční lidskosti a osobitosti, problém tedy nikde nenastával. Naopak. Seth se mohl leda tak modlit ke stínům, aby řádně poděkoval za normálního zástupce. Těch totiž ve městě nebylo zrovna moc… A když už, byli to naprostí idioti, což byl popis, jakému se Rewaline rozhodně nepodobala, spíše naopak. Koho by přeci jen napadlo, že i právnická štika může být vlastně sympatická? (tohohle odměřeného hybrida rozhodně ne)
V reakci na získanou odpověď se tedy jen kradmo pousmál, než mírně zavrtěl hlavou a upřel na Rewaline svoje mechově zelené oči. Ne, rozhodně se neplánoval chytat za hlavu a opravovat ji pokaždé, když si nemohla vzpomenout. Kdo by to měl také zapotřebí? Na jméně nesešlo.

„To nic,“ pronesl co možná nejvíce uklidňujícím hlasem, snažíc se dát najevo, že s tím opravdu žádný problém neměl. „Chápu to, nemusíte se kvůli tomu cítit nějak zle. Být na vašem místě, nejspíš bych zapomněl i svoje vlastní jméno. Je mi jasné, že toho máte opravdu hodně na zapamatování. Jména už jsou jen drobný detail.“ On sám je sice nezapomínal, protože na lidi měl opravdu dobrou paměť, ale situace jich obou byla značně odlišná. I když podobně jako Rewaline vídal celkem slušné množství nejrůznějších lidí, srovnávat se vážně nemohli. I proto se pokoušel dát najevo svoje pochopení, ne-li i špetku podpory. Konec konců, Rew sice byla nejlepší právnička ve městě, ale pořád byla jen člověk.* Každý občas něco zapomněl, bylo to přirozené.
„Upřímně doufám, že se to ani nedozvědí. Únos kočky by byla totiž poslední kapka.“ Pokud by se tedy vůbec Wendy nechala unést! Tenhle kočičí nezmar byl totiž natolik zdivočelý, že se vedle ní Seth se svojí vlčí nevyrovnaností mohl jít s přehledem zahrabat. Nejen, že byla extrémně náladová, věčně se někde schovávala a měla chvíle, kdy prostě ((( musela ))) někoho zákonitě pofackovat i s drápky, působila vskutku zvláštním dojmem. Seth k ní přišel čirou náhodou: vlezla mu do bytu otevřeným oknem a odmítala se nechat vyprovodit ven. Nikdo ze sousedů žádnou kočku nepostrádal, takže si ji (nebo spíše ona jeho) nechal. Vztah mezi nimi byl tedy mírně rozporuplný, ale… Na konci dne to byla vždycky Wendy, co Setha uvítala mírně skřehotavým mňoukáním a ochotně mu vyplňovala prázdnou část postele.
„Toho si opravdu cením, díky.“ Mrkl na Rewaline, jelikož samozřejmě počítal s tím, že jistý invazivní zásah do jeho života byl zkrátka nutný. Šlo o menší zlo… A on to respektoval. Jakmile ale došlo na onu nenápadnou poznámku, zůstal na právničku před sebou upřeně hledět na několik dobrých vteřin, vykolejený až na půdu. Ona si z něj dělala legraci! Najednou nevěděl, jestli se urazit (konec konců, on vlkodlakem vážně být nechtěl) nebo se začít smát.
Zvolil tedy alternativní cestu, třetí možnost: nepatrně pozvedl koutky v úsměvu a začal si mlčky hrát s brčkem ve svojí skleničce minerálky, co s každou další vteřinou ztrácela svoje drahocenné bublinky. Kdyby při narození získal živelnou magii a podařilo se mu zkrotit vzduch, určitě by to byla jeho nejčastější aktivita: doplňovat bublinky do nápojů.
„Šílenci. Překvapuje mě, že se takoví jedinci reálně nacházejí,“ utrousil s nefalšovaným překvapením, protože to zkrátka nechápal. Copak mohl někdo být natolik tupý, aby si neuvědomoval závažnost svých potíží? Jistě, asi věděl o pár skupinkách, co jistě taková individua skrývaly (například čarodějná kasta ze čtvrti Superbia by se jistě chovala přesně takhle) ale i tak mu to přišlo bizarní a nepochopitelné.
„To zní moc dobře. Díky.“ Znovu pokývl hlavu, nenápadně pokukujíc na to, co si Rewaline poznamenávala bokem. Nechtěl působit až příliš zvědavě, ale… No, byl extrémně zvědavý. Možná až moc! Ještě než se ale stihl zeptat na to, co vlastně stihla jeho zachránkyně vypozorovat, konverzace se stočila k jeho magii a potenciálnímu vyšetření. To Setha přimělo se tiše zasmát, ale ne nijak agresivně. Čarodějní doktoři… No, podobní odborníci neexistovali, ale myšlenka jako taková rozhodně špatná nebyla. Jen se to muselo vzít z maličko odlišného konce.
„Obávám se, že takového úplně neexistuje. Alespoň ne v rukou reálných mediků… Mohli bychom se ale teoreticky zkusit zeptat členů Corium. Jejich coven je díky podobným službám víceméně proslulý. Nejsem si jistý nakolik by byli ochotní vyslechnout zrovna mě, ale… S trochou štěstí by mi nemuseli rovnou zabouchnout dveře před nosem. Vím o jedné čarodějce, co pod ně spadá a věnuje se hodně obdobným aktivitám. Za zeptání nic nedám.“ Vize toho, že by měl oslovit coven jako takový ho zrovna dvakrát nelákala, ale nemohl z hlavy vyhnat jistou členku, co přes den pracovala v cukrárně a po zavíračce si občas zvala dovnitř lidi, co ji oslovili s žádostí o pomoc. Pokud byla pravda, co se o ní vyprávělo, nemusela by mu dát košem… Zvláště pokud by se otevřeně přiznal k tomu, v jakém srabu se právě nacházel.
Série překvapení ale dle všeho neměla hned tak končit, jelikož vzápětí obdržel kartičku s telefonním číslem. To Setha přimělo mírně pozvednout obočí, ale nakonec k tomu i pohotově přikývl hlavou na znamení díků - věděl s jistotou, že se mu ten kontakt bude dost možná hodit. Nechtěl toho využívat, pokud by se něco opravdu šíleně nezvrtlo, protože by mu to přišlo nanejvýše neslušné (konec konců, už takhle Rew vytáhl docela pozdě, byť tedy domlouvání nebylo na něm, stále šlo o jeho věc) a tak tuhle myšlenku musel pronést i nahlas.
„Toho si opravdu vážím, díky. A nebojte, na ty hodiny budu myslet.“ Vlastně se mu to zdálo trošku jako kdyby mluvil s Batmanem. Když by na něj ti parchanti znovu ušili nějakou levárnu, prostě by místo reflektoru použil zázračné telefonní číslo a Rewaline by se vynořila za rohem, nebezpečná a krásná zároveň, přesně jako ďábel. Dost možná by si démoni nakonec mohli celý ten spor rozmyslet, jakmile by se dozvěděli o jejím zapojení. Setha docela překvapovalo, že ji ještě neměli na svojí straně - ačkoliv to vysvětloval fakt, že oproti mnoha obyvatelům města nepostrádala ani čest, ani morálku. Opravdu vzácný úkaz.
„Uvidíme, jak dopadne jednání s tou čarodějkou, ale opití nezní jako špatný nápad. Tedy… Nechápejte mě zle. Dost možná to takhle z mojí strany zní vážně příšerně, ale z fyziologického hlediska by to fungovat mohlo - alkohol povoluje mnohé obranné mechanismy, včetně těch magických. A já opravdu nemám pocit, že by to moje mysl vytěsnila čistě z důvodu traumatické události. Nebyla by totiž ani první, ani poslední.“ Zazubil se na právničku nepatrně, když zmínila možnost opití - během chvíle ale přešel k maličkému vysvětlení, proč by to teoreticky fungovat mohlo. Mnohem raději by si totiž zvolil tuhle možnost, než aby dovolil komukoliv mu lézt do hlavy. Mezi čaroději se tradovalo, že jakmile jedinec vědomě k podobné věci svolil, otevřela se jakási prazvláštní cesta, co se později už nedala kompletně uzavřít. Pochopitelně mohlo jít jen o děsivou povídačku, ale Seth by to raději neriskoval.
„Perfektní. Něco takového by člověk mohl v klidu pozorovat při nedělním lenošení, s kapkou…“ Na moment se odmlčel, přemítajíc nad tím, co to vlastně Rewaline objednávala. Chuť mu na jazyku moc nezůstala, protože svoji sklenici vypil doslova na ex (a ano, uvědomoval si, že to bylo barbarské) a při objednávání nedával pozor. Aby tedy doplnil zbývající kousek skládanky, tiše se nadechl, probouzejíc znovu vlkodlačí smysly.
„Třešňové brandy.“ Dodal nakonec, než chňapl po svojí skleničce minerálky a upil si. Vážně by měl sáhnout po něčem lepším, ale nechtěl riskovat, že by překročil svoji míru a ve stínu jejich předchozí konverzace se vážně opil. I kdyby ne doslova zlil pod obraz, i tak by to nebylo dobré.
„To je pravda, souhlasím.“ Pokývl ještě hlavou, než pustil brčko, aby si s ním opět nezačal hrát jako dítě. Těžko říct, zda to bylo kvůli jeho permanentnímu neklidu nebo něčemu jinému, ale nedokázal vydržet netečně po delší dobu.
„Tak to je od vás nanejvýše šlechetné. Jsem si jistý, že by to ocenila.“ Pravděpodobně by si s Rewaline rozuměla víc jak s ním, protože působila dojmem, že měla v lásce spíše ženy, než muže… Ale zrovna takové seznámení je asi úplně v nejbližší době nečekalo. Leda by se nejmenovaná skupinka démonů chystala vtrhnout do jeho bytu a natropit tam nějakou neplechu, jakou by Rew nakonec chtěla vidět osobně.
„Souhlasím v každém bodě.“ Přikývl mírně hlavou, dávajíc najevo, že s ničím neměl problém. Hypnotizér se mu sice nepozdával, ale… Pokud by ještě předtím hodil řeč s někým ze svého covenu, možná by dokázal zařídit to, aby po oné nešťastné hypnóze daný prostředník dodržel pravidlo mlčenlivosti. Nehodlal nikoho zastrašovat, uplácet ani ubližovat - ale potřeboval mít záruku, že cokoliv se přitom zákroku dozvědí, nebude se to šířit dál. Pořád měl totiž hodně nepříjemný dojem, že mu něco unikalo… A velice nerad by se stal prostředkem, co věci uvrhne ještě do většího nepořádku.





* Kinda funny, když si vezmeme v potaz, že kdesi ve městě se potuluje jeho nevlastní bratr s obdobným jménem… Ale to nevadí! Co srdce nebolí, to oči nevidí. Wait wut
* Je hrozně divný psát takhle o lidech, když kolikrát vlastně není mluveno o reálných lidech! Alespoň v případě Rew to sedí!